První léta po pádu komunismu se touha po soukromém podnikání nejviditelněji projevila v pohostinství. Nebylo nutné bůhvíjaké know-how, stávající hostinští leckdy zprivatizovali podnik, kterému léta šéfovali v rámci Jednoty, RaJ a dalších kdysi povolených provozovatelských organizací. Nebo dali výpověď, našli si volné prostory a rozjeli to na „plné pecky“.
Když bylo chlubení se penězi v módě
Vedle bufetů, klasických náleven a hospod začala vznikat kategorie luxusních vináren, restaurací a barů. Češi v nich zhmotnili své představy o podnicích jako pařížský Maxim nebo filmový Grand restaurant pana Septima. Rozhodli se dohnat západní Evropu v zážitkové gastronomii i v zážitkovém pití. Zajímavé na tom bylo, že ceny v takových restauracích se pohybovaly i na dnešní dobu v nadmořských výškách himálajských osmitisícovek. Byla to doba, kdy se zrodili opravdoví či jen úvěroví milionáři, deseti až stamilionáři a mnozí měli pocit, že okázalým vystupováním se deklaruje úspěch, peníze na kontě a společenské postavení.
Což pochopili zakladatelé podobných podniků a vyšli mentalitě nové vrstvy vstříc. Ne vždy to bylo dané jen cenou, někteří se drželi v rozumných mezích. Ale snažili se výjimečnosti dosáhnout netradičními způsoby. Třeba tím, že daná restaurace byla v netradičních prostorách, netradičně vybavená a někde se vařívalo na primitivních sporácích. Tím dodávali svém u podniku onen požadovaný punc výjimečnosti.
Panák za 40 litrů
Jednou z exkluzivních vináren-restaurací byla Flambée v Husově ulici. Ve sklepě (původně to bylo přízemí) gotického domu z 11. století vznikl opravdu jedinečný podnik, kde si podávali dveře majitelé či ředitelé velkých firem, korporací a také VIP z různých branží. Je pravda, že tu měli na české poměry vybranou stravu, ale při placení, jak kdysi prohlásil Jiří Bartoška na adresu jiného podniku, „tlačili na pero“.
Flambée se pyšnilo především neobyčejnou sbírkou vín ze světa a také v té době nejdražšími tvrdými lihovinami, které byly u nás k dostání. Na nápojovém lístku byl panák 0,05 litru (možná 0,04, autor si už nevzpomíná) výjimečného francouzského koňaku. Byl namíchán z různě starých jiných koňaků, některé ještě (prý) pamatovaly Napoleona Bonaparta. V roce 1997 naplnili jen tisíc lahví.
Tehdejší majitelé restaurantu Flambée o tu jedinou lahev dlouho usilovali, až uspěli. Lahev pak byla vystavena u stěny v extra stojanu. Samozřejmě ji restauratér bral jako reklamní záležitost, svěřil se, že ani nepočítá, že by si někdo tak drahé pití dal… Ten panák totiž figuroval v nápojovém lístku za částku 40 tisíc korun.
Přesto si ho někdo dal. Kdo chodíval do Flambée pravidelně, ten si po čase nemohl nevšimnout, že obsah už nesahá až k uzávěru. Jméno či jména těch, kteří si na koňaku pochutnali, restauratéři neprozradili. Vždyť dobrý restauratér je cosi jako kněz při zpovědi. Autor tohoto článku se kdysi nachomýtl při setkání podnikatelů z obranného průmyslu k hovoru pánů. Jeden z nich se chlubil, že poté, co uzavřeli kontrakt s armádou za 1,5 miliardy korun, oslavili to obědem ve Flambée a třemi panáky, které vyšly na 120 tisíc korun…
Místo Václavů Havla a Klause teplákoví turisté
Pokud byste měli na zbytky koňaku zálusk, neporadím vám. Flambée už není. Jen na internetu najdete pozůstatek z někdejší stránky na tomto virtuálním prostoru: „Náš restaurant měl tu čest přivítat mnohé velké osobnosti tohoto světa, jakými jsou Václav Havel, Václav Klaus, Tom Cruise, Meryl Streep, Michael Jackson, Chuck Norris, členové skupin Rolling Stones, Pink Floyd a mnoho dalších…“
Namísto kdysi vyhlášeného luxusního restaurantu najdete ve stejných prostorách „klasickou“ italskou restauraci. Špagety, makarony, pizza a pasta. Návštěvníci sem chodí i v teplákách.
Na kachničku ze staré trouby do bývalého konzumu
Pár minut chůze od Flambée bývala v ulici Karolíny Světlé až do začátku tohoto století neobvyklá restaurace. Tehdejší provozovatel si našel staré prostory po malém obchodě. Dovnitř se nevcházelo přes původní krámské dveře, ale hlavním vchodem do domu a pak hned vpravo. Zvenčí totiž jen málokdo zaregistroval, že tam nějaké stravovací zařízení vůbec je. Uvnitř restaurace, ale lepší by bylo říci, že se jednalo spíš o klubovou restauraci, kam se objednávalo po telefonu, to vypadalo spíše jako ve starožitném obývacím pokoji. Několik stolků, křesla různé provenience.
Na čem byla postavena tehdejší sláva podniku, to byla kuchyně. Žádné high-tech vybavení. Nevařilo se v konvektomatech, jídla se připravovala na obyčejném sporáku a v troubě málem z éry kuchařek přelomu 19. a 20. století. Mezi vyhlášené pokrmy, proč sem hosté chodívali, patřila kachna pečená v malé troubě, na plynu, a to několik hodin. Jako příloha zelí a knedlíky. Obyčejné české tradiční jídlo. Přesto byli návštěvníci, bývali to někdy ti, kteří chodívali i do Flambée, včetně zahraničních pop a hereckých star, vysazení právě na tuhle „obyčejnou“ kachnu. Podobně jako jiné „hospody“ tohoto ražení, ani nenápadný podnik nepřežil prvotní éru českého gastronomického kapitalismu.
