Kamennou stěnu s ochozy Starého purkrabství, kterou tvůrci často ve svých letních produkcích využívají jako jediný dominantní element, nechal scénograf Jakub Kopecký bez povšimnutí. Postavil před ni konstrukci připomínající bílý altán, na jehož pravý okraj situoval černou Vavřincovu svatyni se zářícím křížem na vrcholu. Konstrukce je ze všech stran průchozí, herci a tanečníci se v ní mohou na různých místech objevovat a mizet, probíhat jí, což přispívá k nepolevujícímu tempu inscenace.
Značně krácené dialogy, u Skutru (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) běžné zacházení s předlohou, se střídají s choreografickými výstupy. Taneční company představuje znepřátelené rody Kapuletů a Monteků. Jejich stylizované pohyby s bílými atrapami kordů naznačují souboje, aniž se jakékoli ostří dotýká druhého.
Nebyl to jen sen?
Z počátku tanečníci vchází na jeviště s motýlími křídly stejně jako Julie ve svém prvním výstupu, kdy jí otec oznamuje chystaný sňatek s Parisem. V krátkých růžových šatech s panenským věnečkem na hlavě vypadá jako dítě, které sotva dorostlo. Křídla nemusí být jen maskou pro kapuletovský bál, ale i metaforou volnosti, rozletu a snění. Vždyť na konci po impozantním řešení společné sebevraždy mladých milenců, kdy se vysune část podlahy a my hledíme do prosklené „rakve“, oba hrdinové vystoupí z pomyslného hrobu, jako by obživli, nasadí si motýlí křídla a odcházejí ze scény, kde zůstává zbytek osazenstva tragédie. Byla to vůbec realita, nebo jen sen jedné letní noci?
Vedle teenagerovsky rozpustilé Terezy Voříškové vyniká Jan Sklenář, který sice dávno odrostl běžné představě náctiletého Romea, svou postavu však vede jako již zkušeného, ale stále snícího romantika.
Letošní příspěvek Shakespearovských slavností patří mezi nadprůměrné open airové produkce.