Poprvé v životě jsem zažil konec školního roku coby rodič. Můj syn Honzík úspěšně absolvoval první třídu základní školy! Na školním dvoře se shromáždili rodiče a po několika minutách přišly děti v modrých pláštích a s legračními čtverhrannými pokrývkami hlav, které po ceremoniálu vyhodily do vzduchu. Vypadaly jako děti z Nebelvíru z Harryho Pottera. Na vysvědčení pak číhala mezi samými jedničkami jedna dvojka z matematiky. Posmutněl jsem – vypadá to, že ani další generace naší rodiny nevyřeší byť jen jednu z Poincarého domněnek. A přitom já kdysi nebyl úplně daleko!
Když jsme vycházeli z budovy školy, probíhali kolem nás deváťáci, kteří se loučili jak se školním rokem, tak především se základní školou. Byli rozjaření, veselí, stříkali vodu na všechny strany, měli masky – užívali si to. Bylo to pěkné, ale v něčem zároveň smutné. Představuji si totiž, jak po několika letech tito lidé, kteří měli nyní základky plné zuby a šťastně z ní vylétli s pocitem „už nikdy“, na ni s láskou vzpomínají a dali by nevím co za to, aby se ještě na jeden jediný den mohli vrátit zpátky. Někteří z nich se už nikdy nepotkají – ani na školním srazu, protože „vždycky někdo chybí“. A i kdyby se potkali naprosto všichni – už to nebudou oni. Společné zážitky budou zasunuty za těmi čerstvými, prožité s jinými lidmi, jinými spolužáky, v jiném prostředí.
Už to budou jiní lidé. Tak na to myslím a je mi z toho sentimentálně smutno – ale jenom malilinkato, holt jsem asi starej. Oklepu se a hurá hurá – konec školního roku je tady! Prázdniny před námi, spousta nových zážitků a pohodičky a nemusení brzy vstávat a lenošení a dobrodružství a knížek a babiček a dědečků a smíchu a sluníčka a tradáááááááá...