Minulý týden mi byla poskytnuta důvěra, a tak jsem vyrazil do Vizovic, abych tam spolu s kolegou Patrikem Hezuckým odmoderoval v rámci Vizovického trnkobraní fenomenální soutěž Mistrovství v pojídání švestkových knedlíků.
O této akci jsem toho už mnoho slyšel, ale nikdy jsem se ničeho podobného neměl možnost zúčastnit. Až tedy letos se na mě usmálo štěstí! V zákulisí byl klid, soutěžící se fotografovali a těšili se na plná břicha. „Koněčně sa napchám!!!“ liboval si jedlík z Moravy.
Ptal jsem se borců, jak se na takové přebory trénuje, kdy se naposledy najedí a kdy napijí. Oproti minulým letům se totiž objevilo nové pravidlo, a to takové, že nikdo nesmí sousta zapíjet, což je při hodinovém závodu výrazné omezení. „Já jsem kvůli roztáhnutí žaludku vypil za dvě hodiny šest litrů vody,“ hlásí mi sotva 70kilový kluk – přitom jeden z favoritů, „Ale támhle amík vypil za hodinu a půl deset litrů!!!“
Dívám se na profesionálního pojídače všeho možného – Patricka Bertholiniho, kterého si organizátoři pozvali již podruhé. Přiletěl z Chicaga, měl prý asi 5 promile a nebylo jisté, zda se dostaví na start. Nakonec přišel a já byl zvědavý, zda překoná svůj rekord, který drží z předloňska výkonem 233 snědených knedlíků za hodinu!!! Šampion je milý chlapík – mohutný, ale ne tlustý.
Konečně nastává chvíle, kdy představujeme chlapíky, odpočítáváme start a bum prásk – už to jede. Žroutí hodina nastala. Trefně komentujeme závody, glosujeme, pobízíme diváky ke skandování: „Knédl, knédl!“ Já v minisouboji porážím Hezuckého 10:3. Končí u tří kusů, když mu připomínám jeho jarní hubnoucí odyseu. Nedlouho po mně potvrzuje Američan svou třídu a vítězí –198 knedlíků! Když se ho ptám na první dojmy v cíli, říká mi: „Tak tohle, kámo, už nikdy jíst nebudu.“