Měli odvahu a platili za ni. Připomínat revoltu má smysl, shodují se

Má po téměř třiceti letech smysl připomínat události roku 1989? Jak byste žili, kdyby k nim nedošlo? Otázky deník Metro položil těm, kteří pracují na Národní třídě v Praze nebo mají k 17. listopadu vztah. Toto místo jsme vybrali proto, že právě tady se začal před 27 lety hroutit komunistický režim.

Šimon Pánek, studentský vůdce roku 1989, dnes šéf organizace Člověk v tísni, nepokládá připomínky státního svátku za zbytečné. „Smysl to má, byl to významný zlom. I ­když občas panuje blbá nálada, je dobré vědět, že nastartoval novou budoucnost. Kromě toho to bylo hezké období, kde se lidé spojili a bojovali za ideály, a to má smysl připomínat si.“ O životě bez listopadových událostí Šimon Pánek nepřemýšlí, raději hledí hodně dopředu.

„Pravděpodobně bych zůstal přírodovědcem, pracoval někde v národním parku, v ­prostředí, které komunistická strana tolik nehlídala, které znamenalo určitou svobodu a zajímavou práci na hodnotách, jako je ochrana přírody.“

Jan Burian, ředitel Národního divadla, kolem kterého v ­listopadu 1989 zabočil studentský průvod na Národní třídu, s připomínáním výročí souhlasí. „Vždycky má smysl si připomenout události, při kterých se lidé sjednotili a sdíleli společné hodnoty. V listopadu 89 jsme zažili dny štěstí a naděje. Okamžiky, kdy se naši spoluobčané nebáli. Riskovali svůj osud, aby dokázali, že jsou hodnoty, které za to stojí,“ uvedl ředitel divadla. O tom, co by mu přinesl život bez roku 1989, moc nepřemýšlel. „Předpokládám, že bych byl divadelním režisérem, který by se snažil prostřednictvím svých inscenací umožnit divákům zažít chvíle svobody a svornosti,“ říká Burian.

Průchod pod domem na Národní 16, kde zásahová jednotka 17. listopadu večer mlátila demonstranty, je dnes součástí sídla České advokátní komory. Předseda Vladimír Jirousek připomínku podporuje. „Zejména dnes, ale neměli bychom pamatovat jen na listopad 1989, ale i­ 1939, na srpen 1968, bohužel i únor 1948.“ Kam by se jeho život vyvíjel bez studentské revolty? „Zřejmě stejným směrem jako před listopadem 1989,“ říká Jirousek. „Pokud by mi v tom objektivní okolnosti nezabránily, byl bych nejspíš revoltujícím a permanentně naštvaným advokátem.“

V sousedství slavného podloubí je kavárna Louvre, jejíž prvorepublikovou tradici oživil Sylvio Spohr. Ani on připomínání listopadových událostí nebagatelizuje. „Je mi smutno, když dnes slýchávám: Já k­ volbám nepůjdu. Jako kdyby to nebyl neuvěřitelný výdobytek roku 1989, že můžeme k ­volbám jít a že si můžeme vybírat. První roky oslav mi ale nepřipadaly jako oslava, spíše to byla tryzna. Věnce, kytky, svíčky, až to někdy bylo i směšné. Jsem rád, že teď už to oslava bývá, konají se happeningy, streetparty.“

Co by kavárník Spohr dělal, kdyby režim v roce 1989 nepadl? „Zřejmě bych dál běhal na place jako číšník, nebo bych podlehl svému egu a ­protlačil se do vyšší pozice vrchního, provozního, vedoucího podniku. Je jasné, že bych musel někomu vlézt do zadku, že bych možná musel vstoupit do komunistické strany. Dělal bych to proto, že bych na place méně běhal, víc vydělával a měl možná pocit, že jsem důležitější. Když si to ale představím, není mi z toho hezky,“ shrnuje Spohr své sváteční zamyšlení.

Ve známém Platýzu na Národní třídě provozuje už od roku 2002 kavárnu Zuzana Donutilová, manželka herce Miroslava Donutila. Atmosféru památného místa má na dosah. „Odvaha těch lidí, kteří šli vyjádřit svůj nesouhlas s ­tím, co se ve společnosti děje, byla obdivuhodná,“ říká a nezapomíná ani na studenty z roku 1939. Co všechno byli ochotni riskovat a jak krutě za to zaplatili... V roce 1989 zase odstartovali změnu, která byla zásadní pro naše životy, a tak je tento svátek současně hodný obdivu, ale i oslavou a poděkováním těm statečným.

O životě bez zásadních listopadových změn Zuzana Donutilová nikdy neuvažovala. „Raději si to ani nezkouším představit, pravděpodobně bych dál žila v­ Brně, pracovala v nějakém státním podniku a doufala, že jednou bude líp,“ uvažuje Zuzana Donutilová.