U zrodu této malé firmy stáli dva kutilové s tahem na bránu. Znají se už od střední školy. Oba ale začínali u jiného řemesla. Ač František Polák absolvoval fakultu tělesné kultury a Ondřej Nadymáček vystudoval přírodovědeckou fakultu, roky je živila reklama a marketing. Před časem však potřebovali udělat v životě změnu. Práce, kterou dělali dvacet let, je už nebavila a oni chtěli začít něco tvořit. Něco, na co je možné si sáhnout. Něco, co vydrží. A hlavně něco, z čeho budou mít zase radost.
Kromě přátelství je navíc pojí zájem o kutilství. „Každý máme chatu, na které si občas něco opravíme nebo vytvoříme. Postupně jsme se dostávali k tomu, že jsme potřebovali ušít na něco obal. Třeba zrovna na chatu – a zjistili jsme, že je to celkem problém,“ vypráví Polák o začátcích podnikání. Právě obaly vyráběl jejich třetí kamarád, Jiří Prudký. „Nám se jeho práce strašně líbila a řekli jsme si, že by nebylo vůbec špatné pustit se do šití,“ vzpomíná Polák. Něco málo se pánové naučili. To proto, aby kumštu rozuměli. Do party ještě vzali šikovnou brašnářku – a začalo se podnikat.
Postupně se Hanácká dílna (hanackadilna.cz) začala formovat. Třetí kamarád v ní nefiguruje a sám se dál specializuje na obaly na hudební nástroje. Dílna se naopak rozkročila a začala tvořit nové a nové výrobky. Z e-shopu se stal krám, kam lidé mohou zajít. Z jedné brašnářky jsou tři. A z dvou marketérů se během čtyř let stali úspěšní podnikatelé, kteří se už zdaleka nevěnují jen firemním zakázkám. Cink, cink. Zvonek dveří krámku ohlašuje zákazníka. Během hodinového povídání třetího. Dáma kolem čtyřicítky ale nejde nakupovat. Praskla jí kabelka a shání pomoc. Polák natrženou koženou tašku prohlíží a po chvilce slíbí, že ji tu zase dají dohromady.
Dílna si rychle vybudovala jméno a místní vědí, že jim tu věci i opraví. Polák a jeho tým se snaží každému vyhovět. Mají rádi kvalitní věci a rádi jim prodlužují život. Kdyby oprava stála moc peněz, zákazníka od ní odradí, a to i s tím, že tak vlastně přijdou o kšeft.
Zákaznice se zvukem dveřního zvonku opouští obchod a my se vracíme k našemu příběhu. Hanácké dílně se daří, rozšiřuje svou nabídku produktů a k tomu je potřeba nové vybavení. Posilou je nejmodernější vyšívací stroj. Dokonale přesný samuraj z Japonska. Stroj Tajima posouvá podnik o level výš. Moderní mašina má dokonce software, díky němuž dokáže pracovat v podstatě sama. Firma má také vlastní laser, kterým řeže materiál. Rychle a přesně. Ten nám ale dnes nepředstaví. Bezpečností předpisy velí, že taková technika může být jen v průmyslové části města.
Při našem povídání samozřejmě nemůžeme vynechat krizi kolem koronaviru. Pandemie měla na dílnu nemalý dopad. Některé firemní zakázky ze dne na den skončily. Volné ruce byly využity k šití roušek, ale ty spíš dílna rozdávala, než z nich měla profit. Naštěstí se však objevily nové, nečekané příležitosti. „Šili jsme například obaly na LCD obrazovky pro jednu mezinárodní firmu, to se však s pandemií zastavilo. Místo toho nás oslovila jiná, menší firma, která potřebovala vyrobit obaly na gulášové kotlíky. Asi se teď víc jezdí do přírody,“ směje se Polák.
V dílně tvoří ještě jeden netradiční výrobek. Kvůli penálu ve tvaru tramvaje jsme původně do Olomouce jeli, ale z reportáže o jednom výrobku se rychle stalo povídání o malinké firmě plné šikovných lidí. Teď už ale vážně k penálu!
Z kutilské dílny je depo minitramvají
Užjedu.cz je společný projekt malíře, kreslíře a grafika Ondřeje Casky a jeho kamarádky Andrey Kopečkové. Oba jsou nadšenci do dopravy. V jejich e-shopu koupíte kšiltovky či trika s motivem tramvaje, plecháčky s dopravními prostředky, nádherné obrazy mašin či tramvají a třeba i už zmíněný penál, který si zamiluje snad každý jejich fanoušek. Užjedu.cz ho v nabídce nějakou dobu neměli. Firma, která ho pro ně vyráběla, skončila a dvojice musela hledat náhradu. Zpět do nabídky tramvajový penál vrátili právě Polák a spol. Z depa Hanácké dílny za posledního půl roku vyjely už tramvaje v barvách Prahy, Olomouce, Plzně, německých Drážďan či lotyšské Rigy.
Vyrobit penál byla zpočátku trochu věda. Vytištěné tkaniny měly jinou barvu, než bylo třeba. Musel tak vzniknout převodník barev, aby měly tramvaje tu správnou. Dalším úskalím byl tvar. Ale i s tím si dílna poradila. Plast se nařezal přesně tak, aby držel, ale zároveň se nelámal. Z kutilské dílny se tak na chvíli v podstatě stalo vývojové centrum pro maličké tramvaje. Když vznikl prototyp, mohla se výroba rozjet.
Předpřipravený materiál se dnes v podstatě „jen“ sešije dohromady. „Nejprve je potřeba připravit si všechny kousky skládačky. Materiál je plast, výztuha, části z polyesteru a zip. Postupně se vše sešívá. Nejprve spodní části, pak vrchní se zipem. K boční části se přišije potištěná část a pak se to celé sešije do jednoho kusu. Nakonec se výrobek obrátí naruby. Vše je totiž sešité po rubu,“ zjednodušeně popisuje výrobu Polák ve chvíli, kdy jeho kolegyně dělá posledních pár stehů. Cink. Cink. Tramvaj je hotová. Zabralo to zhruba půl hodiny.
Stejně jako všechno v dílně mají i kousky tramvaje vlastní příběh. S nápadem přišli dva nadšenci do dopravy z Prahy, plast je od české firmy z Brna a další materiál z Prostějova. To celé se sešije v Olomouci, a když na to přijde, tramvaj udělá radost někomu v Lotyšsku.
Hanácká dílna rozhodně neusíná na vavřínech. Dál vymýšlí, kam se posunout. Nedávno přišla i s vlastní značkou koženého oblečení a doplňků. Prodává je pod značkou Dílna. To by ale bylo na další reportáž…