Také v Česku se můžete vydat na poutní cestu. Reportérka Metra to zkusila

V karanténě mě napadaly různé věci, ale o tom, že za dva měsíce překonám samu sebe a ujdu za pět dní 123 kilometrů, jsem tedy ani nesnila. Přivedla mě na to moje kamarádka, která loni absolvovala cestu z Portugalska do Španělska. Pouť do španělského Santiaga de Compostela neboli Svatojakubská cesta nebo Camino de Santiago je trasa, na kterou se každý rok vydává mnoho poutníků, turistů i lidí, kteří si chtějí urovnat myšlenky. 

Letos chtěla jet znovu, ale v té době to ještě nevypadalo, že bychom se v dohledných měsících mohly podívat do zahraničí. Zaujalo mě to. Z webu www.ultreia.cz jsme zjistily, že podobné poutní svatojakubské cesty vedou i Českou republikou. Je jich sedm, některé se větví, jiné na sebe navazují. My si vybraly tu jihomoravskou, ta oficiálně vede z Brna do Mikulova a dolů těsně za rakouské hranice, i to nám v té době připadalo riskantní plánovat, a tak jsme si popojely na konec té pojmenované Moravská, co vede z Polska do Opavy a končí v Brně. Vycházet jsme měly začátkem července ze Sloupu u Macochy.

Ačkoliv jsem si do poslední chvíle nebyla jistá, jestli takovou zátěž zvládnu, i přestože jsem tomu podřídila celý květen a červen tréninkem a zvýšenou fyzickou zátěží, chystání mě celkem pohltilo.

Servis jako ve Španělsku tady nečekejte
Po naplánování trasy a termínu tu byl další oříšek, a to přespávání. Mít někde ubytované hosty pouze na jednu noc není pro hoteliéra žádné velké terno, horší ale bylo, že se často nedala ubytování sehnat přímo na trase – buď byla drahá, nechtěla nás na jeden nocleh vzít, nebo byla plná (což už chápu, podle sociálních sítí to totiž vypadá, že kdo letos nebyl na jižní Moravě, jako kdyby ani nebyl). 

Ve Španělsku a Portugalsku to mají ošetřené lépe, tam se spí na farách či ve školních družinách za symbolickou cenu. Což by v této době asi ani nebylo možné, ale v Česku s tím zatím ani nepočítají. Často jsme tedy musely sejít z cesty či popojet do daného ubytování. Ano, namítnete, že jsme mohly vzít stany a spát v přírodě, to budiž výzvou a poučením pro příští rok, narovinu přiznávám, že tahat o tolik kilo víc jsem si netroufala hlavně já. 

Zjistily jsme, že právě Mikulovská trasa je nově osazené značkami a krásnými budkami s razítky, informacemi, počítadly poutníků. Zbývalo jen vyrobit si poutnický pas, takzvaný kredencial, do kterého se razítka sbírají, a mohly jsme vyrazit. První razítko jsme našly dříve, než jsme čekaly, přímo vedle místa první noclehu ve Sloupu, ze kterého jsme chtěly vyrážet. Docela šťastný začátek! 

Aplikací doporučený limit 10 000 kroků jsem většinou překročila už brzy dopoledne. V hledání značek s logem žluté mušle či schránek s razítky jsem si našla radost, jako když malé dítě vidí bonbon. Svatojakubská cesta různě kříží běžné turistické trasy, a tak je třeba se mít na pozoru. Tohle putování vás opravdu vtáhne, ačkoliv si vše, co si nabalíte, musíte nést na zádech a slunce paří jako divé. Sice si zanadáváte, když vás navigace hned ke konci prvního dne pošle do lesa, kde sice má viditelně vést nepříliš dobrá pěšinka, ale po pár stech metrech zjistíte, že i tato cesta je zarostlá kopřivami a stromy, tudíž musíte jít lesem a kličkovat mezi uschlými větvičkami a stromy. Ovšem i tohle je zpětně jedno z nejvtipnějších videí, které na mobilech máme.

Víno, zábava a nová poznání
Kamarádi si ze mě dělali srandu, že na jižní Moravě nedojdeme nikam a od sklípku do sklípku se popovezeme. Ale až na první den, kdy jsem padla, jsme po celodenním pochodování ještě večer někam šly nebo popojely za zábavou. Jen mě to utvrdilo v tom, jak je lidské tělo geniální a jak se za chvíli přizpůsobí všemu, co mu naservírujeme. Samozřejmě že víno jsme ochutnávaly v průběhu celého putování, ale také jsme objevily méně či více známé kulinářské parády a poznaly zajímavé lidi (zpětně děkujeme Andree a její mamce, které nám popovezly batohy, a my si tak jeden den užily putování jen s taštičkou, i holkám z hostelu, co jely jako my z Mikulova do Popic na koncert na vinici a v noci nás vzaly zpátky autem). 

Když jsem si v cíli naší pouti na náměstí v Mikulově dávala sklenku vína, vůbec jsem nechápala, co se to poslední dny dělo. Na Facebook jsem si tehdy napsala: „Jsem na sebe pyšná, že jsem vystoupila ze své komfortní zóny a i přes mnohé fyzické i psychické krize překonala svoje limity...“ Přestože si to člověk neuvědomoval, myšlenky běhaly a poutní cesta splnila svůj původní smysl. A příští rok? Buď do Španělska, nebo po Česku i se stanem, limity se přece mají posouvat...