Ohradil jste se vůči vulgaritě v politice. Jste snad Mirek Dušín?
Vůbec ne. Jadrná slova se znělým er dokážu také po- užít. Vulgarita je urážení lidí, nechuť akceptovat jiný než vlastní názor. To se netýká jen jednoho člověka, pokud máte na mysli prezidenta. Pozoruji to u mladých lidí i jinde. Zaujalo mě, jak jeden člověk řekl, že by nejraději žil v Londýně. Když tam do sebe dva lidé narazí, řeknou „sorry“. Když narazí do Poláka, ten mu řekne „kurva“.
Šíří se vulgarita zdola k politikům, nebo opačně?
Prostupuje společností horizontálně. Ti nahoře by to měli kultivovat, ne podněcovat. Doba je obecně hrubější, vztahy jsou méně hodné. Když vulgarita vzrůstá a nahoře to podporují, a není to jen Zeman, lidé se podle toho podvědomě chovají: když můžou oni, proč bych se tak nechoval i já.
Jenže mnohým voličům je to evidentně sympatické.
Moje partnerka je z malé moravské vesnice. Když si tam s lidmi sednete do hospody, slyšíte, že jejich mluva je velmi květnatá. Když ale s nimi chvíli sedíte, poznáte, jak přibrzdili. Přijde jim hloupé mluvit vulgárně, vidí, že to není norma, uvedou se do kulturnějšího stavu.
Kandidaturu vám navrhla ODA. Prý jste si stanovil nesplnitelné podmínky...
Že se nebudu starat o sběr podpisů a že do toho nevrazím ani korunu z vlastního. Oni na to kývli a nebylo úniku. Na sběru jsem se nakonec podílel a to s penězi taky už neplatí. (smích) Sebrali jsme přes 38 tisíc podpisů, nakonec to vyřešily podpisy senátorů. Pomáhají mi čtyři kamarádi, kterých jsem se zeptal, jestli chtějí dělat zadarmo, a oni kývli.
Žijete s partnerkou. Kdybyste vyhrál, vzal byste si ji za manželku?
Správná odpověď je – nevylučuji to.
Jako hlava státu byste přišel o soukromí, volný čas...
To by nebylo nic nového. Dá se to vydržet. Asi by to bylo horší s dovolenými. Kdybych chtěl do Chorvatska, tak by z toho byla státní návštěva.</CS>
Otevřel byste Pražský hrad a odstranil bariéry?
Snadno se řekne, že ano. Rizika totiž stále existují. Ale buzerace u vchodů to určitě nezachrání. Nějaké zábrany v okolí, aby k Hradu nedojel náklaďák s výbušninami, to si umím představit. Ale aby to obtěžovalo návštěvníky? Vždycky jsem se po Pražském hradě rád procházel. Od té doby, co to zašpérovali, jsem tam nebyl.
Vy jste válečné dítě. Poznamenala vás ta doba?
Znám to jen z vyprávění rodičů. Žili jsme v Rokycanech, otec byl výpravčím na tamním nádraží. Po osvobození jsem byl oblíbeným tvorem americké armády. Ráno si mě „půjčili“, večer vrátili. S pusou umazanou od čokolády. Víc si ale pamatuji třiapadesátý rok a měnovou reformu. Moje babička bydlela v Plzni, kousek od náměstí Republiky, kde proběhla velká demonstrace proti tehdejšímu režimu. To jsem už zažil na vlastní kůži jako kluk.
Váš profesní životopis není nijak divoký. Pohyboval jste se vždy kolem aut. Bylo něco dramatického?
V roce 1968 jsem vstoupil do komunistické strany, pak mě zase vyloučili a vyzkoušel jsem si, jaké to je nemoci sehnat práci. Kamarádi v Budějovicích mi tehdy nabídli, ať jdu ke dráze jako posunovač, že si vydělám dobré peníze. Už jsem byl domluvený, když jsem byl na hokejovém utkání s Ludvou Kalmou, po kterém jsem později nastupoval do Škody. On povídá, že jsem se zbláznil, a vzal mě do Motoru České Budějovice. Sice za polovinu, než bych měl jako posunovač, ale bral jsem směny navíc a něco si vydělal.
V čem to bylo užitečné?
Zažil jsem, jaké to je makat v hale u stroje a dívat se, jak se kolem procházejí někteří šéfové a dávají najevo svou nadřazenost. Tak jsem se naučil, že když je vedoucí pracovník blbec, když se na lidí dívá svrchu, lidi se nedívají špatně jen na něho, ale mají stejný pohled i na firmu. Když nejste náfuka, lidi hodnotí firmu pozitivně. Což je použitelné i v politice.
Stále sportujete, co z toho je použitelné v politice?
Hrál jsem volejbal, to je sport kolektivní. Na hřišti nikoho nezajímá, co dělají rodiče tvého spoluhráče, zajímá vás, jak vám ten člověk nahraje, jak brání a podobně. Běhání mě zase naučilo silné vůli. Když jsem šel na svůj první maraton, manželka mi tehdy říkala – ty to nevzdáš, i kdybys měl umřít.
