O tom, že Řím, či Paříž přetéká krásami, bude těžko kdo polemizovat. Praha se svým Karlovým mostem, Hradčany, Malou Stranou, labyrintem úzkých uliček je také malebná na první pohled. Basta fidli, přes to nejede vlak.
A pak jsou města (a místa), kde tu krásu musíte sami objevit. Nevnutí vám ji prodejce výletů hned, když zaparkujete auto na náměstí či vystoupíte z letadla. V podstatě nikdo vám ji nevnutí, neboť žádného prodejce nepotkáte a tak vše objevíte sami. O to větší zážitek z takového poznání ale máte.
Místem, jehož krásu poznáte sami a nikoho k tomu nepotřebujete, je Bílovec. Město nějakých dvacet kilometrů od Ostravy. Jestli někdo kritizujeme pragocentrismus, pak Bílovec je klasickým příkladem ostravocentrismu. Ruku na srdce – kolik Ostraváků ví, že v tomto městě je zámek, skvělé muzeum a náměstí, z něhož ční věž kostela s vyhlídkovou věží? Vsadím se, že to nebude více, než deset procent lidí, kteří kdy v tomto městečku byli. Nepočítám samozřejmě ty, kdo Bílovcem projeli po hlavní silnici mezi Klimkovicemi a Fulnekem a tudíž si myslí, že Bílovec není nic jiného, než kopec dolů a pak prudké stoupání zase nahoru.
A přitom stačí z té silnice odbočit a zaparkovat na náměstí. Už kostel svatého Mikuláše se svou obrovskou věží vás dostane. Na první pohled je ta věž impozantní a mohutná. Vše má svou logiku a nejinak je tomu s touto věží. Právě proto, že město leží v údolí mezi okolními kopci, potřebovali obránci vysokou věž, z níž bude dobrý rozhled do krajiny. Proto za třicetileté války postavili věž, dokonce o deset metrů vyšší, než původně plánovali. Dnes slouží jako vyhlídková terasa. Ne pro obránce Bílovce, ale pro turisty, kteří se kochají výhledem na město a okolní krajinu.
Kostel svatého Mikuláše. Bílá fasáda ostře kontrastuje s modří oblohy. | foto: Petr Žižka
Ta věž je tak vysoká, že do ní několikrát udeřil blesk a proto jej v roce 1925 opatřil hromosvodem klempíř Oskar Friedel. Tak se zaradoval z vykonané práce, že svůj výkon zpečetil stojkou na rukou, a to bez jištění, přímo na špici kostela, tedy ve výšce 50 metrů. Dá se předpokládat, že ani pokuta 100 korun, kterou za tento riskantní čin musel zaplatit, jej nepřipravila o radost z vykonané práce a ze stojky, kterou si na kostelní věži vychutnal.
Ale pojďme dál za krásami města Bílovce. Ještě na náměstí najdete zdejší kuriozitu, pravda také málo známou. Osobně bych si dovedl představit, že největší šachovnice v Česku by mohla mít větší „reklamu“, tedy mohla by být známější. Součástí dláždění bíloveckého náměstí je vskutku šachovnice. S rozměry 8 x 8 metrů je největší v zemi. A najdete ji před místní (půvabně venkovskou) radnicí a cestou k zámku.
Zámek. To je další místo, které také čeká na větší věhlas. Ale není divu. V roce 1945 vyhořel a opravován byl postupně a pomalu. Když už to v devadesátých letech vypadalo, že by snad mohl přivítat návštěvníky, přišly zničující povodně a opravy začaly znovu. Dnes už je ale opravdu možné historický objekt navštívit a dozvědět se nejen o zdejším šlechtickém rodě pánů Sedlnitzkých z Choltic, ale také projít například místnosti s loveckými trofejemi či starými bicykly.
Kdo by stále neměl dost argumentů pro to, že Bílovec je místo, které má smysl navštívit při cestách za poznáním krás a historie Moravskoslezského kraje, toho přesvědčí místní muzeum. Nachází se hned vedle zámku v opraveném domě z osmnáctého století. Kromě historie města se tady vypráví příběh o historii místní firmy Massag. To je ta, kterou známe jako výrobce knoflíků a taky známého lyžařského vázání Kandahár.
