Kolébkou Vladimíra Vaška byla Opava, a když přišel na svět, psal se rok 1867. Zanechme životopiscům a historikům vyprávění o tom, kde všude studoval či jak putoval mezi Opavou, Hájem ve Slezsku, Brnem, Frýdkem a Olomoucí, kde nakonec zemřel. Kritikům literárního umění svěřme spor o to, zda Bezručova slavná básnická sbírka Slezské písně byla napsána jeho perem nebo ji zkopíroval od svého přítele a kamaráda Ondřejem Boleslava Petra, jak tvrdí některé teorie.
Asi nikdo ze známých osobností není spojen se severní Moravou a Slezskem tak, jako právě Bezruč. Míst, které prošel, kde se zastavil a poseděl je tolik, že jen soupis by byl na mnoho stran textu. V Beskydech, ale též na Opavsku jsou Bezručovy vyhlídky, stezky, hotely. V mnoha horských chatách je stůl, u něhož dozajista sedával. Jeho verše ukazují nejen revoluční myšlenky a silný vztah k „prostým“ lidem, ale svědčí i o tom, že prošel snad každý kout tohoto kraje.
Každopádně to byl pěkný pavouk nebo přesněji podivný ještěr, tenhleten Bezruč. Proč zrovna ještěr? Sám se tak ve stáří nazýval. Ještěra dokonce používal místo svého podpisu – když měl dobrou náladu, nakreslil ještěra veselého s dýmkou, když měl deprese i jeho ještěr byl smutný a zádumčivý.
Jen málokdo znal hory tak, jako Petr Bezruč. Bylo mu ještě osmdesát let, když konal své výplazy na Lysou horu. | foto: Petr Žižka
I přes svůj vysoký věk, podnikal výpravy na Lysou horu. Říkal jim výplazy a ideálním místem, odkud se na tyto výlety vydával, byl jeho srub na Ostravici. Tam žil sám jako poustevník a jako poustevník se dokonce myl v ledové vodě řeky Ostravice. Když za ním přijela výprava z ministerstva kultury, aby mu předala titul národního umělce, nechal delegaci několik hodin sedět v neútulné kuchyni onoho srubu, přestože seděl ve vedlejším pokoji a neměl nic na práci. Jen prostě neměl náladu si s někým povídat… No prostě starý ještěr!
Nedorazil ani na slavnostní otevření Bezručovy chaty na Lysé hoře, kam byl pochopitelně pozván. Přestože na Lysou běžně chodil, zrovna na tuto slavnost prostě nešel. A tak dřevěnou chatu, která nesla dlouhá léta jeho jméno, než v roce 1978 shořela, ze svých výprav vynechal. Kupodivu se omluvil, a to stylově, verši:
„Na Lysou se nechtělo
Beželť syn v srpnu horami.
Nech je u Vás veselo
a den švarny budiž s Vámi.“
Hory a především Beskydy měl Bezruč rád. A lidi v horách, vesničkách a městech pod nimi taky. Jinak by nemohl napsat verše, jako jsou tyto:
Maryčka Magdonová, chudá děvucha z Beskyd má svůj pomník ve Starých Hamrech u hřbitova. Její hrob však turisté hledají na tomto hřbitově marně. Maryčka je pochovaná jinde. | foto: Petr Žižka
„Jsme v horách, tož k žití jsou dány ty hory,
jsme v lesích, tož k žití jsou jenom ty bory,
tak Boží je zákon, jejž cítil by v duši,
kdo trochu má studu: jsou pánové hluší?
Nám pobrali školy, nám pobrali chrámy,
řeč cizí a surová fičí nad námi,
jdou z Modré a z Polské a z dunajské strany
jak kobylek davy na chudobné lány,
a každý nás do tváře udeřit smí,
jsou pánové oni a rabové my.“
Stojí za to rozevřít jeho Slezské písně, pročítat verše a pak třeba navštívit některé místo, které popisuje. A ještě lepší je cestovat s tou knížkou v batohu. Příběhy o Maryčce Magdonové a markýzu Gérovi dostávají úplně jiný rozměr, když si je přečtete u pomníku Maryčky na Starých Hamrech.
A stejně tak si lze vychutnat tyto verše:
„Hrabovský Bůh chud jak my. Chrám má
dřevěný s dřevěnou věží.
Daleko do nedozíráma
paskovské rybníky běží“
sedíce na posečené trávě mezi původními venkovskými hroby kolem kostela v Hrabové. Toho dřevěného kostela, o kterém Bezruč píše…
Já to tak dělávám a věřte, je to dobré počtení…
