„Byly velkým fenoménem závěru 19. a první poloviny 20. století a po celém Československu byly pořádány a bohatě obeslávány. V současnosti se pořádají mnohem méně a týkají se primárně veřejných staveb, tehdy vyhlašovali soutěže i soukromí stavebníci na své plánované stavby,“ říká historik Matěj Bekera z Východočeského muzea, který také vybral nejzajímavější návrhy, které se nedočkaly svého zpracování.
Pardubice mohly být bohatší hned o několik zajímavých budov, kdyby místní politici, stavební úřad nebo členové poroty soutěží vybrali jiné návrhy nebo kdyby byly na odvážné plány peníze.
Kvalitu realizované místní architektury a urbanismu aktuálně prezentuje Východočeské muzeum publikací Cesta k modernímu městu: Pardubice 1882–1945. Na knize se podílel autorský tým historiků Matěje Bekera, Jana Ivanegy a Veroniky Schiebelové.
Krematorium jako chrám ohně
Jeden z nerealizovaných návrhů pardubického krematoria
Soutěž na architektonické zpracování krematoria byla vypsána na konci roku 1918. Druhou cenu obdržel Pavel Janák, třetí cenu si podělili Oldřich Polák, Vladimír Škára a Bedřich Feuerstein. V porotě tehdy zasedli také architekti Josef Gočár či Ladislav Machoň. Největší pardubické meziválečné soutěže se zúčastnilo 81 architektů s 95 projekty. „Přes bohatě obeslanou soutěž porota nevybrala žádný projekt. Není se čemu divit. Návrhy byly tak různorodé, že se v nich dalo jen těžce orientovat. Návrh Jiřího Krohy představuje Chrám ohně, z něhož vystupuje plamen. To bylo originální, je však otázkou, zda by mohl být realizován,“ řekl Bekera.
Národní dům měl pojmout sokolovnu i divadlo
Národní dům v Pardubicích nikdy nevznikl.
Pardubičtí pojali v letech 1872–1874 plán, že by zde měl vzniknout velký Národní dům, kde by měla být sokolovna, spolek Ludmila a také by se zde mělo hrát divadlo, zkrátka něco, kde by žil osvětový i spolkový život. V roce 1884 nahlásil spolek městské radě, že chce vyhlásit soutěž na stavbu divadla. Tu vyhrál Jindřich Fialka, ale objekt se nerealizoval.
Voňavá tržnice mohla být pod zemí
Pardubická tržnice, která měla vzniknout v podzemních prostorách.
Město nechtělo fádní klasickou tržnici s železnou konstrukcí, ale moderní budovu, jejíž vznik vehementně podporoval tehdejší starosta Josef Prokop. Pardubice přitom mohly získat skutečně nevšední podzemní prostory. V prostoru se počítalo se dvěma větráky, z nichž měla vycházet vůně voňavky, čímž by se potlačoval zápach z nabízených syrečků a ryb. V roce 1913 spadl projekt definitivně pod stůl.
Průmyslové muzeum
Neuskutečněná vize průmyslového muzea
V závěru roku 1924 městská rada vyhlásila užší architektonickou soutěž na budovu Průmyslového muzea, do které byli přizváni František Kerhart, Ferdinand Potůček mladší a Josef Gočár. Prvním místem porota ocenila vrcholně funkcionalistický návrh Františka Kerharta. Přes výsledky soutěže byl nakonec ke konečné realizaci osloven Karel Řepa, protože podle městské rady lépe chápal kontext místa, především po změně pozemku naproti kostelu sv. Bartoloměje.
Lázně z Hradce? To snad ne!
Architektonický návrh na podobu městských lázní
Do snahy postavit moderní lázně se zapojili také Pardubičtí, díky výrazné podpoře místní spořitelny. Z 26 podaných návrhů do architektonické soutěže z roku 1930 vzešlo několik zajímavých projektů. Na třetím místě se umístil místní Karel Řepa. „Už o rok dříve nabízel své služby královéhradecký architekt Oldřich Liska, což rozezlilo některé pardubické politiky a především místní tisk. Už tehdy se rivalita zrcadlila v povzdechnutí, že přece mají Pardubice dost vlastních architektů a stavitelů, kteří se mohou úkolu ujmout,“ řekl Bekera.
