„Bojím se, že tu pro mě nezbude místo,“ žertuje jeho manželka Soňa. „Dala jsem si žádost do domova důchodců, ale protože jsem zdravá, tak mě tam nechtějí,“ pošťuchuje svého manžela, který ve Stříbře v jejich společném domě vybudoval muzeum minerálů. „Má kameny v posteli i pod postelí, zkrátka všude,“ pošťuchuje svého manžela Petra Soňa Osvaldová.
Petr Osvald se svojí ženou Soňou před muzeem minerálů ve Stříbře na Tachovsku.
V historickém domě, kam se před dvanácti lety z Plzně odstěhovali, je na 40 tisíc položek, k tomu stohy papírů a nosičů, kde všude má informace o cenných úlovcích, které za 45 let hledání, bádání a studia Petr Osvald shromáždil.
Do vojny prý měl jen jednu skříň s minerály, ale pak začala jeho sbírka bobtnat. „Nálezy jsem měl u kamarádů, po garážích, u maminky na chatě, pod kuchyňskou linkou, pod postelí, zkrátka všude,“ potvrzuje zanícený sběratel amatér, který pracoval jako elektroodborník na dráze a vedle toho se věnoval mineralogii, o které umí zajímavě vyprávět hodiny. Nejšťastnější prý je, když do muzea zavítá stejným zájmem zaujatý host.
Kameny opředené historkami
Minerály prý sbírá od třinácti let, kdy jako Plzeňák s kamarády jezdil na známé lokality v okolí, typu Třemošná či Hromnice. Přelomem pro něj byla darovaná knížka o mineralogii. Ta však měla jednu chybu, nekvalitní fotografie, podle kterých se nedal žádný mineralogický kousek najít.
„Výhodou bylo, že jsem měl díky mamince, která pracovala na dráze, režijní jízdenku, sedl jsem tedy vždycky na vlak a odjel jsem do Národního muzea v Praze, našel jsem tam kámen, na který jsem měl políčeno, a podle toho jsem se při geologických výpravách orientoval,“ vypráví Osvald.
Než vyrazil na Hořovicko, kde byla oblíbenou mineralogickou lokalitou Dědova Hora, na které chtěl najít hnědavě červený cinabarit, nejdříve dlouho okukoval muzejní vitríny. „Tehdy kolem šel šéf mineralogických sbírek doktor Jaroslav Švenek a říká, já tě tady pořád vidím, pojď se mnou. A dovedl mě nahoru, kde byly přístroje, bedny s kameny, měl jsem oči navrch hlavy a ještě víc mě to nabudilo,“ vypráví Osvald, který má skoro ke každému úlovku ve vitríně nějakou historku.
Výjimkou není růžovofialový erytrín. „Na ty jsme léta jezdili na haldu do Plané u Mariánských Lázní. Říkali jsme, tady jich je na léta. Jednou jsme tam ale přijeli a lidé z vedlejšího zahradnictví je zavezli hlínou a bylo po kamenech,“ vypráví Osvald a ukazuje na krásně vybarvený kousek.
Najednou si bere do ruky UV lampu a posvítí na všední kameny v další vitríně a kameny najednou díky různým příměsím začnou svítit zeleně či červeně.
Na minerály se holky balit nedaly
Mineralogie však podle něj měla jednu nevýhodu. Nedaly se na ni balit holky. „Ty na nás totiž nevydržely koukat, jak dva dny kopeme v lese. Pak odpadávala jedna po druhé, takže hraní na kytaru bylo pro balení určitě lepší,“ dodává muž, který dost velkou část své sbírky má ve formě mikrovzorků. Instalovat mikrovzorek do krabičky je podle Osvalda vlastně druh umění. Je to jakási mineralogická bonsaj. Velkou výhodou je však i fakt, že mikrovzorky ušetří místo.
„Jsou spousty oborů, jejich výdobytky si můžete koupit, když máte dost peněz. Příkladem je auto. Mineralogie je podobná spíš hudbě. Můžete si koupit nástroj, jaký chcete, ale když na něj neumíte zahrát, není vám k ničemu,“ vypráví.
Stejné je to prý i s mineralogií. „Znalost kamenů je nepřenositelná, nejde ošidit, člověk si ji musí odmakat, takže slabší kusy kvůli dřině odpadnou a nás, pár lidí, kteří se scházíme na burzách, si o to více rozumí,“ dodává muž, který má s přibývajícím věkem jednu velkou starost. Komu nebo jaké instituci svoji sbírku, které věnoval tisíce a tisíce hodin volného času, nakonec předá.
„Zkrátka aby zůstala vcelku, protože jen tak ji může někdo použít k dalšímu bádání, které na mou práci naváže,“ dodává Osvald, který má mineralogii spojenou i s tím, že se rád toulá po přírodě. A čím je starší, tím více prý tíhne spíš k opuštěným, zapomenutým lokalitám, které už všichni mineralogové odepsali.
