Mám tu před sebou vaši knihu fotografií. Nese název „13", prozradíte proč?
Kniha se jmenuje 13, protože vznikala celkem třináct let. Obsahuje výběr mých nejlepších fotografií od roku 2008 až do roku 2021. Její realizace mě napadla v roce 2017, kdy už jsem měl hodně materiálu a vytvořil jsem její prototyp, ale pak ještě trvalo celé čtyři roky, než spatřila světlo světa.
Když jsem ji ale dokončil, tak během tří měsíců na mě padl jakýsi smutek. Připadalo mi, že jsem dodělal něco velkého a najednou jsem před sebou měl prázdnotu. Řekl jsem si, co bude dál? A tak mě napadlo, že začnu tvořit další knihu. A nyní už jsou to dva roky, co na ní intenzivně pracuji. Oproti té předchozí, kdy jsem nafotil například 3-5 projektů za rok, mám nyní hotových 58 projektů. Kniha bude vydána v roce 2026 a bude se jednat o velké dílo, protože bych byl rád, kdyby měla 300-400 stran.
Lukáš Dvořák (1982)
|
Převážnou většinu snímků tvoří akty, na něž se specializujete. Jak takový akt ve vašem podání vzniká?
Můj akt je taková velká množina věcí, nejsem si jist, jestli jde vyjmenovat všechno, co je na mé fotce důležité. Určitě je to kolikrát spojení krásy, přírody a citu pro detail. Snažím se hodně pracovat s nápady a dělat každou fotku malinko odlišnou.
A pak jsou tu příběhy. Dalo by se říci, že všechny mé fotografie jsou plné příběhů. Cestuji po světě, hledám nádherné lokality, potkávám mnoho zajímavých lidí a to vše neustále ovlivňuje mou práci. Hodně důležitý je výběr modelek. Protože ony jsou nositelky podoby mé práce. S každou modelkou si potřebuji navázat dobrý přátelský vztah, který je založený na důvěře. Představte si, že se máte někomu otevřít, sdílet svou nahotu a částečně i svou duši. Takovému člověku musíte věřit.
Všechny vaše modelky ale nejsou profesionálky. Je práce s nimi jiná, těžší?
Neprofesionální modelky se neumí dívat naučeně, proto je někdy zajímavé je fotografovat. Obzvláště když chci fotit určitou jemnost a křehkost. Většinou je ale lepší, když fotím s modelkou, která má zkušenosti s focením. Zaměřuji se na světlo, nápad a provedení a nemohu na místě modelce vysvětlovat, jak se má hýbat. To pak někdy může práci zbrzdit nebo ji i udělat nudnou. Ale občas opravdu potřebuji někoho, kdo se stydí a nemá zkušenosti.
OBRAZEM: Akty jsou hrou mezi mnou a fotografkou, říká učitelka jógy |
Akceptují lidé váš výběr modelek?
Ne vždy. Snažím se pokaždé vybrat jiný typ ženy. Musí být něčím zajímavá. Samozřejmě lidé můj výběr nemusí vždy ocenit. Nedávno jsem zrovna fotil nádhernou Číňanku, která ze své země utekla. Byla velmi ezoterická, lehce záhadná a její stylizace pohybů mě naprosto fascinovala. Ale když jsem pak zveřejnil její fotografie, následovala velmi vlažná reakce. Pro většinu Evropanů prostě nebyla zajímavá. Nejsme zvyklí vídat čínské dívky a pro většinu lidí je tedy těžké identifikovat jejich krásu.
Možná jen my Češi neumíme číst v umění...
Dle mého názoru, aby člověk porozuměl umění, tak by měl mít vytrénované estetické vnímání. To je věc, kterou se člověk učí dlouhou dobu právě třeba tím, že se pohybuje v uměleckém prostředí a nebo estetiku studuje. Myslím, že estetika je určitým způsobem i součástí naší inteligence. Pokud ji máme rozvinutou, tak dokážeme vidět v umění určité nuance a rozumět mu mnohem lépe. Je pravda, že některé mé fotografie mohou na některé diváky působit složitě, obzvláště když je v nich množství objektů. Mám takovou zkušenost, že divák lépe hodnotí přímý portrét krásné modelky než nějakou kompoziční hru objektů, světla a stínů.
Vy jste se věnoval také výtvarnému umění a hudbě. I tyto umělecké vjemy ovlivnily vaše dnešní fotografie?
Určitě. I hudební skladatel na vás přenáší své myšlenkové pochody, není třeba se dívat pouze na fotografie nebo obrazy. Když si poslechnu devátou symfonii od Antonína Dvořáka (Symfonie č. 9 e moll s podtitulem Z Nového světa, známá také jako Novosvětská, pozn. red.), přenesou se na mě jeho myšlenky a emoce, v této skladbě například slyším Dvořákovy vzpomínky na české léto a jeho touhu procházet se po českých loukách. I z mé fotografie lze vyčíst, jaký jsem člověk, otiskuji tam velké množství svých rozhodnutí. A tato rozhodnutí dělají každého umělce jedinečným.
Silné emoce a prostor pro nádech
Každá má příběh, jak jste sám řekl. Můžete mi nějaký vyprávět? Třeba u této fotky? (ukazuji na fotografii 149 v knize „13").
Fotka vznikla v roce 2012 v Portugalsku, a je na ní Aida. Když jsem žil v Miláně, tak se mi jednoho dne ozval Bogdan Podoleanu z Rumunska, že si založil modelingovou agenturu a jestli bych mu neuměl pomoci ji trochu rozjet tím, že nafotografuji všechny jeho modelky. Zeptal jsem se Bogdana, jestli by neměl nějakou modelku, se kterou bych mohl fotit akty v Portugalsku, kam jsem se chystal. On mně pověděl, že má Aidu – modelku, se kterou si neví rady. Komerční klienti ji nechtěli, prý nebyla dost dobrá.
To jsem nechápal, připadala mi dokonalá. Z počátku s ní ale nebyla jednoduchá spolupráce. Aida byla vcelku nevychovaná. Po třech dnech došlo na vyříkávání a ona se rozbrečela. Od dalšího dne už se ale chovala velmi hezky a focení začalo být zajímavé. Vznikla tam tenkrát série, která oběhla celý svět. Aida se stala múzou fotografů v New Yorku, a také jednou z nejúspěšnějších modelek v Bogdanově agentuře.
V knize se občas ocitne i fotka, která není aktem. Proč?
Některé fotky jsou hodně silné a nesnesou vedle sebe fotky jiné, tak jsem vedle nich dal úplně prázdnou stranu a nebo takzvanou „rozbíječku“. Jednak je to kvůli dynamice celé knihy, ale také z důvodu toho, že si člověk někdy musí lehce odpočinout od těch fotek, které zanechávají silný dojem.
Z jakého důvodu jsou všechny akty černobílé?
Černobílá fotografie je se mnou zcela spjatá. Od počátku jsem měl problém s digitální barevností fotografie. Zkoušel jsem fotit na film, ale ten proces kolem mě strašně zdržoval.
Druhá věc je, že černobílá vás dostane blíž k portrétovanému člověku. Barvy mohou působit jako takové rozptýlení od podstaty celé fotky. Bez barev více vnímáme charakter člověka, hru světla a stínů a celkově celou atmosféru fotografie. A poslední věc je, že se snažím, aby mé fotky byly timeless, tedy nedaly se zařadit do konkrétního času. A s tím mně černobílé podání velmi dobře pomáhá.
Mimo tu nadčasovost, co definuje vaší práci?
Moje fotografie se na první pohled zdá jednoduchá. Ale když se člověk podívá více do hloubky a také na celé mé dílo, tak začne vidět určitý vzorec. Hodně cestuji po světě a hledám ideální místa pro mou práci, lokalita je tedy nesmírně důležitá. Hodně si hraji i se světlem a atmosférou. I když jsou mé fotky jednoduché, tak jsou také trochu neskutečné, protože se kolikrát nachází na místech, kde člověk předtím nebyl.
Hodně pracuji také s polohami modelek a s jejich výrazem. U focení je naviguji a neustále na ně mluvím, motivuji je. A poslední věc je moje snaha o to, aby každá má fotka byla malinko odlišná od těch předchozích. Hledám nové nápady, protože nechci, aby mé fotky byly jen o tom, že leží nahá žena na pláži.
A také jste fotil v rodných Krkonoších.
Napadlo mě, že bych mohl nafotit nějaké fotografie v Horním Maršově, kde jsem vyrůstal. Ale jednalo se o takovou malou výzvu. Většinou pracuji v strukturách, které za sebou zanechal člověk - domy, města, letiště a nebo pak v přírodních strukturách, které jsou jednoduché jako například skály či pláže. Umístit modelku do chaosu zeleně je ale vcelku komplikované. Tolik zeleně najednou vytváří dominantní strukturu a tak tam s modelkou není jednoduché vytvářet kompozice. Ale výzva se nakonec zdařila a fotky vypadají skvěle. Vystoupali jsme na Černou horu, fotili ve studené řece a podobně. Bylo to nádherné.
To, kde jste vyrůstal, vaši tvorbu ovlivnilo?
Odráží se to do výběru krajiny i přírodních prvků. Ostatně i krásná žena je jakýsi přírodní prvek. To tam všechno zůstalo. Sám jsem začínal jako krajinář v roce 2004. Například jsem fotografoval šest měsíců krajiny na Novém Zélandu. Po návratu jsem začal fotografovat modelky.
V listopadu 2023 jste na svůj Instagram napsal, že jste začal hledat „nové formy“. Jak na to lidé reagovali?
Lidé obecně nemají rádi změny, ale umělec je musí dělat. Myslím, že to každý zná u svých oblíbených hudebníků. Jakmile se pokusí napsat něco, co vybočuje z jejich stylu, tak si na to posluchač těžce zvyká. Ale umělec musí objevovat nové formy, aby i ve své tvorbě pak přinášel něco nového, získal zkušenosti a přišel občas s něčím novým, nevídaným. Nemusí to samozřejmě vždy vyjít, někdy je to dost velký risk.
Živit se uměleckou fotografií je také risk?
Rozhodně to není jednoduché. Já se tedy neživím jen uměleckou fotografií. Padesát procent svého času se musím stále věnovat komerční fotografii. U nás se fotografie nepovažuje za tak velký sběratelský artikl jako například obraz nebo socha. Bohužel tomu někteří fotografové nepomáhají, protože ke svým slavným fotkám dělají hromady dalších autorských kopií. Tento přístup degraduje ceny originálních fotek, protože se fotky vyrábí stále dokola. Je to takové vykrádání sebe sama, což by podle mě umělec dělat neměl.
Takže od vás ve stáří nemáme očekávat kopírování vlastních fotografií?
Před pár týdny jsem se rozhodl, že začnu mazat své fotografie ihned poté, co se vyprodá celá série fotek. Během několika následujících dnů provedu demonstrativní spálení printu Indian Autumn, který se jako první v černobílé verzi vyprodal. Celý proces bude vystaven na mém Instagramu. V barevné verzi je možnost ještě nyní si Indiánku zakoupit, ale po spálení už to nebude možné. Všechny soubory smažu. Fotka bude pak existovat už pouze v knize, mezi sběrateli a jeden autorský print bude vlastnit instituce, které ho věnuji.
