Byl jsem fanatik a odnášela to rodina, říká zpěvák a muzikant Miro Žbirka

Sám jste sběratelem vinylů. Je pravda, že si doma pouštíte hudbu z cédéčka a k tomu si vystavíte obal velké desky?

To skutečně někdy dělávám. Mnohá oblíbená elpíčka mám za ta léta zničená, přehrát si je už skoro nejde, ale jejich obaly na mě pochopitelně stále působí. Booklety cédéček jim podle mě nemůžou konkurovat. Zvlášť v případech legendárních přebalů, ty chci mít před očima v jejich původní velikosti. V plastové krabičce by se nejspíš tak slavnými nestaly.

Nakolik vám během natáčení ve studiích Abbey Road bránilo fanouškovské nadšení v soustředění na práci?

Šlo spíš o krásnou symbiózu. Jednak jsem se každý den těšil tím vším, co obdivuju jako posluchač a fanda Abbey Road, a jednak je samozřejmě ohromný zážitek tam sám natáčet vlastní album. Je pravda, že zpočátku jsem si těžko zvykal. Už mě volali k nahrávání, a já se pořád kochal v legendárním Studiu 2, nemohl jsem se vynadívat. Postupem času mě sice již nemuseli neustále odněkud nahánět, ale takové místo vám nikdy nemůže zevšednět, to nepadá v úvahu. Zrovna nedávno jsem se zase na chvíli ocitl ve Dvojce a měl stejně sváteční pocity jak poprvé – jako bych tam ani nenahrál desku. Není to přitom jenom moje reakce, velký respekt vidím i u ostatních muzikantů. Okamžitě mi začnou v hlavě naskakovat skladby, které tam vznikly. Zkrátka stojíte v místnosti, kde Paul McCartney nahrál Yesterday, a to je jen jeden příklad z mnoha.

V knižní autobiografii zmiňujete, že za své úspěchy do velké míry vděčíte posedlosti muzikou. Bylo vám tohle umanutí někdy naopak na obtíž?

Celou řadu situací hodně komplikuje, toho jsem si vědom. Kolikrát potřebujete být fit pro rodinu, ale nejste, protože za sebou právě máte několik koncertů, každý v jiném koutě republiky a tak dále. S takovým člověkem se nežije lehce. Kdo je posedlý svou prací, obtížněji hledá energii na cokoli dalšího. Kdybych mohl vrátit čas, spoustu věcí bych udělal jinak. Určitě bych se snažil hledat větší rovnováhu mezi profesním a rodinným životem, to mi nikdy moc nešlo, byl jsem úplný fanatik.

Dnes jím nejste?

Sním, nebo bdím, musel se asi Miro tu a tam zeptat sám sebe, když natáčel na stejných místech jako kdysi jeho milovaní Beatles.

Snažím se nedělat svou práci úplně na úkor rodiny. Určitě už nejsem takový blázen, myslím, že jsem se naučil stíhat jedno i druhé. Ale dokonalý v tom asi nikdy nebudu. Pokud máte podat cosi, čemu se říká vrcholový výkon, zákonitě vás to pohltí. Tohle neošidíte. Natáčet v Abbey Road pro vás bývalo přání z říše snů. Patří k vašemu věku plnit si velké sny? Já vlastně jeden velký sen žiju. Nikdy bych totiž neřekl, že budu v hudební branži tak dlouho. V dobách našich začátků jsme s kapelou viděli jeden dva roky dopředu, cokoli za tímto horizontem nám přišlo strašně vzdálené. Pamatuju si, jak jsme jednou stáli na náměstí SNP v Bratislavě a někdo z muzikantů se mě zeptal, co budu dělat, až mi bude čtyřicet. Tenkrát jsem mu neuměl odpovědět, zároveň jsem si ale ani nepomyslel, že bych ještě hrál. Když o tom tak přemýšlím, byl jsem tehdy zhruba uprostřed kariéry. Musím se tomu dneska smát, jakkoli mě stále nepřestává překvapovat, že tu teď spolu děláme rozhovor k mé desce z Abbey Road a já mám navíc v hlavě další plány.

Když jste v roce 1982 získal jako první Slovák Zlatého slavíka, řekl jste, že už se snad v Česku přestanou ptát: „A která je to ta Žbirka?“ Kdy jste tuhle větu slyšel naposledy?

Ještě ji občas zaslechnu, teď už jenom jako vtip, ovšem ta věta je reálná. Na začátku osmdesátých let jsem byl na Slovensku známý díky skupině Modus, ale v Česku, myslím, podstatně méně. Popularita tady přišla hodně rychle, jako sólový zpěvák jsem měl prudký nástup. Dokonce tak prudký, že jsem vyhrál Zlatého slavíka, a někteří ani nestačili zaregistrovat, že Žbirka není ženské jméno. Skutečně se to stalo před jedním koncertem: sál už se plnil k prasknutí a pořadatel každou chvíli nervózně nakouknul do naší šatny, kde samozřejmě viděl pouze nás pět kluků. Když už nevydržel ta muka, že si objednal zpěvačku, která evidentně nepřijela, postavil se do dveří a opatrně se zeptal: „Chlapi, nezlobte se, a která je to ta Žbirka?“

Proč jste vlastně vždycky měl v kapele jen mužské spoluhráče? Nevybavuji si, že by se vám například za zády vlnily sličné vokalistky. Patříte mezi zastánce názoru, že ženy v kapele zákonitě vedou k jejímu postupnému rozkladu?

Vidíte, o tom jsem nikdy nepřemýšlel. Když jsme zakládali Limit, byli jsme rádi, že jsme se vůbec dali tak rychle dohromady v počtu čtyř, později jsme přibrali pátého člena. Tuhle sestavu jsme už brali za stabilní a nehýbali jsme s ní. Tenkrát nám otázka, zda mít v kapele ženu nebo více žen, nějak nepřišla na mysl. Možná jen proto, že jsme nepotkali žádnou takovou, která by se k nám hodila. Jako sólista jsem si to pak vynahradil v duetech. Nejen s Marikou Gombitovou, také s Marthou, Janou Kirschner, Lenkou Dusilovou, Magdalénou Šalamounovou... Tu různorodost si na sólové dráze užívám. Sice se nemůžu opřít o stabilní kapelu, což má něco do sebe, ale zas mám volnost při výběru muzikantů a dalších spolupracovníků. Jednou točím s Ivanem Králem, jindy s Davidem Kollerem, až skončím v Abbey Road, kde mám kolem sebe zase výhradně anglické hudebníky.

S dobou vašich sólových začátků je spjata také písnička Atlantida. Jaké vzpomínky na ni máte?

Vybaví se mi pokoj v našem bytě na sídlišti v Dolných Honoch, kde jsem měl klavír. Kvůli dobrému poslechu jsem v něm nepoložil koberec, takže se tam každý tón jaksepatří ozýval. A pamatuju si, že právě v tomhle pokoji jsem zuřivým způsobem zkoušel tuhle píseň. Dneska mám při té vzpomínce výčitky svědomí vůči sousedům, kteří to museli vydržet.

Atlantida dala název muzikálu postavenému na vašich hitech. Jak si užíváte proměnu svých skladeb, které najednou slouží divadelnímu příběhu?

Miro Žbirka.

Je to pro mě výjimečný pocit. Samozřejmě jsem už mnohokrát slyšel svoje písně nazpívané někým jiným, ale nikdy ne v takovém celku. Koukám na roztančené jeviště, ze kterého zní písnička 22 dní v několika verzích, a logicky jsem v hledišti překvapený. I takhle může ta píseň vypadat? To by mě nikdy nenapadlo! Tvůrcům muzikálu jsem nechal volné ruce, mám k nim důvěru, takže jim nechci do ničeho mluvit. Pokud bych muzikál napsal sám, pak bych se do něj vložil víc, ale jeho autorem je někdo jiný. A jestliže si přeju, aby ho úspěšně zrealizovali, nemůžu jim každou chvíli říkat: „Nešlo by tam ještě tohle? Nebyla by lepší místo lodě ponorka?“ Když přijdu na zkoušku, snažím se herce na jevišti neznervózňovat, netvářit se jako nějaký porotce. Sleduju, jak jim to jde, a důkladně si rozmyslím, co jim potom řeknu, protože za ta léta jsem se naučil ctít váhu slova. Tu je třeba mít pořád na paměti. Velmi snadno můžete prohodit něco, co nemusí být správně pochopeno, a narušíte někomu jeho záměr, aniž jste to měl v úmyslu.

Trvalo vám dlouho naučit se vážit slovo?

Naučil jsem se to v nahrávacích studiích při práci na deskách. Bývaly doby, kdy jsem lidem, kteří aranžovali nebo produkovali moje desky, vyprávěl o každém detailu, na všechno jsem měl dopředu názor, až jsem došel do bodu, kdy jsem se soustředil hlavně na výběr, komu svoje písničky svěřím. A když už jsem se pro někoho rozhodl, nechal jsem ho dělat, co uzná za vhodné.

Počítáte v duchu do deseti, než něco vyslovíte?

Vždycky přemýšlím, co řeknu. Nejdřív si musím uvědomit, zda vůbec mám pravdu, když něco navrhuju. To je dost důležité. Zvláště pak pokud s tím jdete za lidmi ve studiu Abbey Road, abyste jim třeba nezačali vysvětlovat, jak se nahrává akustická kytara. Takže si dávám pozor, abych neříkal blbosti a mluvil k věci.

Získal jste řadu ocenění, zlatých i platinových desek, nově máte album z Abbey Road a muzikál ze svých hitů. Co ještě, myslíte, můžete očekávat? Náměstí M. Žbirky?

Ale ne, takhle já vůbec neuvažuju. Momentálně se nacházím v období, kterému se v naší branži říká promo. Jsem k dispozici, abych lidem prezentoval, že je tu něco nového, a dělám to rád, ovšem nejvíc mi dává proces skládání písniček. S největší pravděpodobností se k němu vrátím hned, jak na něj zase začnu mít čas. Pak si řeknu: „Mám novou písničku, měla by se nahrát...“ A celý ten kolotoč se znovu dá do pohybu. To jediné je pro mě skutečně podstatné. Nemůžu vyloučit, že se ještě vrhnu do něčeho, co jsem dosud nedělal. Mám za sebou různé projekty, které vybočují, jako například spolupráci se symfonickým orchestrem nebo desku dětských písniček v angličtině. Podobná překvapení možná jsou. Zatím se zaplaťbůh necítím tak, že už jsem všechny písně napsal a je hotovo. Pořád jsem zvědavý, jak bude vypadat moje další skladba.