FOTOREPORTÁŽ: Opice Božena zkoušela v kočárku nové stanice metra A

1 Nemocnice Motol

Plyšová opice Božena usedá do kočárku a bere si deník Metro. Fotka na titulní straně úterního vydání ukazuje nosiče, kteří ve stanici Nádraží Veleslavín nahrazují chybějící eskalátory a pomáhají pasažérům s bagáží. Zatím jsme ale na konečné, v Motole. Ze čtyř nových stanic, které se v pondělí otevřely, je to jediná nadzemní stanice.

Jdeme do výtahu.

Vycházíme z metra.

Pokud se chceme dostat ven, od soupravy metra musíme zamířit dolů. Na výběr je pevné schodiště, eskalátor a výtah, který má pojmout až 13 lidí. Zhltne ale sotva kočár a už vypadá plný. Dveře se dole otvírají na druhé straně a dlouhou chodbou se kočár pohodlně dostává k nemocnici.

Stejně dobře se dá dojet i k autobusovým zastávkám, stejně jako na Bořislavce však východy nemají zastřešení. Bude sem pršet a sněžit, až počasí prověří, jestli se vytvoří klouzačka. „Jé, co to je! To se vás musím zeptat,“ kouká na nástupišti blonďatá studentka na opici Boženu. „Odpadla mi škola, tak si tady projíždím nové stanice,“ vysvětluje.

2 Petřiny

Hele, ponorka! „Co že to je?“ obrací se s otázkou starší pán, myslí tím právě netradiční dozorčí budku s kruhovým oknem na nástupišti. Na jedné straně se táhne ven tubus s třemi eskalátory, na druhé jsou k dispozici dva výtahy, mnohem prostornější, než v Motole – až pro 21 lidí. Každý z nich by ale mohl vážit maximálně 79,19 kg. Vejdou se sem dva kočáry vedle sebe a možná i jeden menší „naštorc“.

Zcela „nesexy“ hlas oznamuje, v jakém jsme patře. Tady mluví každý výtah. Pak se nic neděje. Pořád nic. Dveře se nezavírají. Všechny výtahy v nových stanicích totiž mají čidla po celé výšce dveří a jsou dost předsunuté dovnitř. Často se proto zbytečně otvírají a lidé na ně nadávají i v jiných stanicích – zdržují.

Petřiny se mohou pochlubit jedním NEJ. Výtah jede nahoru tak dlouho, že se poté cestou dolů stává součástí soukromého měření. Od zmáčknutí tlačítka přes jízdu až po otvírání dveří uběhlo nekonečných 49,5 vteřiny. Nejdelší jízda výtahem v pražském metru musí být právě tady. A z něj ještě musíte přestoupit ve vestibulu do menšího výtahu k povrchu. Tady i v dalších stanicích se musela vyřádit nějaká výtahová lobby.

„Kde to jsme? V řiti!“ uklouzne jadrnější výraz jinak decentní kolegyni. Zcela se mýlí. Je to Brunclíkova ulice, výtah totiž ústí mezi anonymní bytovky. Dobrou zprávou pro rodiče s kočárky, kterým v nich nesedí opice, je, že hned přes ulici je čajovna a kavárna s dětským koutkem. Špatnou zprávou je, že máme dopoledne a otvírá až ve 14 hodin.

3 Nádraží Veleslavín

„Je to opice, není to dítě, že ne?“ ujišťuje se jedna ze dvou babiček. „Radši se ptám,“ dodává ve stanici na Veleslavíně. Veleslavná je od otevření hlavně tím, že tu z vestibulu pobíhají ven nosiči, ehm, portýři, a tahají se s kufry lidí cestujících na letiště. Z nástupiště metra jede nahoru paradoxně jen jeden eskalátor, s každou soupravou se tu tvoří pomalu popocházející fronty. Zároveň jde o největrnější stanici. Cedule se zákazem vstupu, která jinde pokojně visí, tu s příjezdy souprav létá jako pták.

Výtah tu má být velkokapacitní, je úplně stejný jako na Petřinách: jeden kočár s opicí, sedm lidí a je plný. Čudlíků s čísly je na ovládací stěně jako v menším paneláku. Božena si teď hoví v kočáru v patře minus šest. Vystoupit se dá i v minus trojce, my potřebujeme do nuly. Ostatní tlačítka jsou pro cestující nefunkční. „Co je teda vestibul a co je podchod?“ zlobí se u výtahu starší žena.

Odsud jede bus na letiště.

S portýrem dolů po schodech

Přijíždí kočárek s obrázky opiček, doprovází ho chlapeček na motorce. „Mě naštvali se změnou autobusu 131. Teď si zkouším projet tu novou trasu cvičně, abychom si to zkusili,“ zmiňuje žena tlačící kočár. „Je! Vy máte v kočárku opici! Vy jste fakt zkušební jízda,“ dodává překvapeně.

Překvapení čeká na povrchu doprovod kočárku s Boženou. Stanice autobusu odjíždějícího odsud na letiště není od výtahu nijak zvlášť daleko. Je to spíš jen kousek. Cestující se pouze musí smířit s tím, že přejdou do oblouku přes dva přechody.

4 Bořislavka

„TEXT ERROR,“ digitální displeje ve všech nových stanicích hlásí chybu, nefungují. Ani tady, na Bořislavce. Vystoupit je možné po eskalátorech nebo dvěma výtahy. Božena bez mrknutí oka bere jako první volbu výtahy, už je unavená. Vyjíždí na denní světlo mezi bytovkami, na protější stěně je vstup do dalšího výtahu. Za kočárkem nastupují i dva muži. Výtah se otvírá nahoře na Horoměřické. „My nejsme v metru?“ diví se oba autům na hlavní silnici a jedou zase zpátky.

Nástupiště ve stanici Bořislavka

Z této strany se dá do metra dostat skutečně pouze nadvakrát dvěma výtahy. Výhodou Bořislavky třeba oproti Petřinám však je, že se člověk po výstupu dostává hned do centra dění – k tramvajové zastávce. „Hele, až tady ty výtahy nepojedou, tak se lidi na tuhle stranu vůbec nedostanou,“ rozpráví ve výtahu paní v modré bundě.

Tedy potom, co se dveře zavřou úspěšně až napotřetí a výtah se dává do pohybu. „Tohle dělá furt, a nejen tenhle, Všechny, i včera. To tak snad postavili naschvál,“ dodává nakvašeně.

Pánové se spletli. Z vestibulu chtěli jet dolů do metra, skončili venku na ulici.

Tak ještě jednou a snad už to bude správně.

Mise s opicí Boženou ale celkově dopadla úspěšně. Pokud se nesekne výtah jako o den dřív na Veleslavíně, odevšad se dostanete s kočárem bez pomoci ven i dovnitř.

Opice Božena Do Prahy přicestovala z venkova automobilem zástupce šéfredaktora Petra Holečka. Byla nám představena pouze jako Božena. Před akcí byla v redakci klidná, po celou dobu jízdy metrem se mohla prokázat platnou, označenou jízdenkou za 16 korun.