GALERIE: Pražské nádražky vzdorují zubu času. Nyní jsou ale v ohrožení

„Upozorňujeme cestující, že ohlášená doba zpoždění se může změnit.“ Paráda, ironicky procedím mezi zuby. Můj vlak bude mít půl hodiny zpoždění. Počkat! Paráda! Vždyť mám vlastně čas na jedno orosené a tlačenku, uvědomím si a spěchám do nádražky. V tom je nádražní restaurace báječná – když už je, tak hned po ruce. A někdy se rychlé pivo může zvrtnout v několikahodinové klábosení se štamgasty.

Poslední roky se mluví o tom, že klasické začouzené nádražky z Česka pomalu mizí. A o svůj holý život musí bojovat i v Praze. Kulturní dědictví je ale potřeba chránit. A tak jsme se rozhodli zmapovat český fenomén v metropoli, kde autentické hospody mizí snad nejrychleji z celé země. Vydali jsme se do nejpodivnějších putyk hlavního města, mluvili s výčepními, štamgasty, chutnali pivo a měřili klobásy. Každou nádražku nám jednou větou okomentoval i blogger Jirka z Vágus.cz, který o nich loni vydal úspěšnou knihu.

Podívali jsme se do každé nádražní hospody v širším centru metropole. Stranou jsme nechali jen novotou zavánějící Potrefenou husu na hlavním nádraží a bistro La Rocket v Libni - nový koncept Českých drah, který měl osobité nádražky nahradit, ale hrubě se nepovedl. Kdybyste měli čas, udělejte si výlet i do nádražních restauracích na samém okraji Prahy - v Radotíně a v Čakovicích, ty také stojí za návštěvu.

1 Oáza, Smíchov

Nejprve jsme se vydali do bašty Ivana Magora Jirouse na smíchovské nádraží. Hospoda Oáza na druhém nejstarším pražském nádraží je legendami o zesnulém štamgastovi z prostředí českého undergroundu doslova oblepená. Bydlel naproti a nádražku používal jako svou kancelář. Ta má narozdíl od něj snad všechny ctnosti. Přes obědy je nekuřácká, teplé jídlo a studené pivo je tu samozřejmostí. Výzdoba pozdně socialistická, z restaurace výhled obřím oknem na vestibul. V menu tlačenka, klobása i polévky a trochu nečekaně i pekingská kachna a jarní závitky. Místní podnik je totiž asijsko-český. Ptáme se u výčepu, v čem je tahle knajpa nejlepší. Odpoví sbor hostů: „Mají tu dobrý pivo.“ A hlas lidu má nejspíš pravdu. „Máme největší spotřebu na celém Smíchově, sedmdesát sudů týdně,“ dává hostům za pravdu barmanka Renata Vybíralová. Dříve měl podnik pět hostinských místností. Dneska je tu jen jeden pivní sál. A ten fakt stojí za to – i se svým nepochopitelným sarkofágem uprostřed.

Klobása v branické nádražce

2 Nádražní restaurace, Braník

Naše druhá zastávka je na nádraží Braník. Legendární výchozí bod pražských trampů. V poličce vedle dveří místní nádražky nás vítá „železný Mike“ a dvě desítky diplomů z kickboxerských turnajů. „Většina diplomů je syna,“ skromně krčí rameny Jan Šeba, majitel zdejšího hospodského pokladu. „A na tý fotce s Mikem Tysonem jsem já. Před pár lety byl v Praze,“ pokračuje bývalý boxer. Po vojně tu Jan Šeba, vyučený řezník, pracoval jako brigádník, pak jako číšník a dnes mu kromě místní nádražní hospody patří i další dvě restaurace. „Když jsem tu před dvaceti lety začínal, tak se tu za měsíc vytočilo sto padesát hektáčů. Lidi tu stáli frontu na pivo až před hospodu,“ vzpomíná na začátky za pípou. Nepřehání trochu? Sto padesát hektolitrů měsíčně by znamenalo, že se tu denně vytočilo tisíc piv. A ruku na srdce, s tím by mohl mít problém i nonstop v centru, natož místní hostinec, který má otevřeno od sedmi od rána do osmi do večera.

Po zrušení branického pivovaru je místní nádražka jedno z tradičních míst, kde vás pohostí točeným Braníkem. Lákadlem je ale i jiná část menu. „Kdybys přišel v poledne, tak si nesedneš,“ usmívá se servírka Markéta. „Místní sem chodí na oběd. Máme velké porce!“ A skutečně. Přes poledne tu sedí vedle kvádra i montérky, na jídlo sem lidé jezdí přes půl Prahy. „Kuchařky tu jsou dvacet let stejný. Paní Danuška a paní Alena jsou poklad,“ nešetří chválou na svůj personál Šeba a už ke stolu vede kapitánku místní kuchyně. „Denně uděláme sto porcí jídla. Játra na roštu, pečená kolena, steaky, na co si vzpomenete. Jídlo tu nestojí ani stovku a porce jsou chlapský,“ usmívá se paní Danuška. Dřív vařila ve škole, dnes už sedmnáctým rokem vládne pevnou rukou v místní hospodské kuchyni.

Po práci sem na dva kusy chodí už osmnáct let Luboš. Štamgast, co pracuje u Českých drah a Bráníka tu pije zásadně na stojáka. „Proč si nesednu? To už je prostě takový zvyk,“ krčí rameny. Kdyby se rozseděl, nemuselo by se mu chtít domů. Jako nám.

Ve Flipu si s lahváčem můžete i sedmout.

3 Flip, Masarykovo nádraží

Dámy a pánové, právě s námi vjíždíte do nejstaršího pražského nádraží. Stanice je konečná. Prosíme, vystupte. A všechny vás varujeme: místní lokál nemá točené pivo. Konec hlášení. „Co já pamatuji, tak se tu pivo nikdy netočilo. Majitel budovy to nikdy nepovolil,“ krčí rameny barmanka. Přesto tu mají nemalý výběr piv. Králem mezi místními lahváči je Regent desítka.

Místní lokál Flip lze zařadit do páté cenové kategorie. V recenzích na internetu lze najít slova jako hnus nebo ekl. Dvě maličkaté místnosti zdejšího svérázného podniku ale mají svoje kouzlo, takže se staly vyhledávaným místem sběratelů bizarních historek. V první místnosti bez židlí vám pivo nabídnou za dvacku, láhev je samozřejmě zálohovaná a otevřít si jí musíte sami. Zátky se hází do kyblíku před pultem, otvírák je na řetězu. V druhé, tak trochu schované místnosti, už sedí místní štamgasti. Pohodlí na židli tu stojí dvě kačky navíc. „Je to prostě podnik pro drsný lidi – je to svět na jiný planetě,” napsal kdosi na internetu.

Restaurace Lokálka ve Vysočanech

4 Lokálka, Vysočany

Knajpa na nádraží Vysočany má trochu neoriginální název. Přesto do Lokálky spěcháme. Máme hlad. Objednáváme Pardála za 22 a klobásu za 38 korun a pátráme, čím je tahle nádražka jiná. „V Čechách je každej druhej hlídač. Tenhle job snad dělá každej,“ slyšíme od vedlejšího stolu. Je pravé poledne a zábava v plném proudu. Pánové filozofují nad vším bytím. „Nebyla by omeleta?“ huláká štamgast směrem k hospodské. „Nebyla. Ale před týdnem jsem tu měla pštrosí vejce. Známý má pštrosy,“ huláká nazpět. Filozofové místního lokálu mají nové téma. „Fakt strká hlavu do písku? Zabije tě jeho kopnutí? Kolik se takovej pták dožívá,“ uvažují nahlas. Chytáme se stébla. „Pštros se dožívá až sedmdesátu pět let,“ chytře pronášíme, mobil s wikipedii schovaný v ruce pod stolem. Máme štamgasty v hrsti. Ale moc se od nich nedovídáme. „Mají tu dobrý pivo a nejsou tu bedny,“ dozvídáme se po pár pivech. V našich poznámkách jsme později našli zápis: nemají tu záchod a moc velký klobásy.

5 U Hostivařského nádraží, Hostivař

Usedáme do knajpy na hostivařském nádraží a v éterickém oparu čekáme, až se vynoří zdejší genius loci. A zrovna přichází. „Fujtajbl, tady je zahulíno,“ procedí místo pozdravu nový host. „Počkat, vždyť tady nikdo nekouří,“ podiví se a sedá si k stolu s označením „štamgasti“. S výčepním si tyká, ostříhán je hodně nakrátko. Sice odsud nevidí na hokej v televizi, ale sedá si tu pořád. Je to jeho místo. Pivo dostane do půllitru s rudým S, nad hlavou mu visí žluto-červeno-modrá trikolora a samolepka ACS mu zdobí i zadní stranu mobilu. Barman mu nosí stejně panáků jako piv. Štamprle k pivu je takový hezký místní zvyk.

Sparťan posílá něco ostřejšího nejstaršímu hostovi hospody, který je na zrovna na odchodu. Odchytíme si ho venku. „Já bydlím na druhém konci Prahy, ale rád chodím sem,“ říká muž, který je štamgastem už dvacet let. „Dneska tu bylo konečně trochu živo, skoro jako v opravdové hospodě,“ pochvaluje si usměvavý důchodce.

Nádraží nyní prochází nákladnou rekonstrukcí za skoro miliardu korun. Lidé se díky ní dostanou podchodem až na stejnojmennou tramvajovou smyčku, kde končí mimo jiné vytížená linka číslo 22. Nádraží se ze staré budovy z roku 1905 přesune do nových prostor. Stará budova, vedle níž místní nádražka sídlí, má podle plánů zůstat. Jak ale změny hospoda přežije, se ještě uvidí.

Výčepní Erich nechce hospodu v Bubenči jen tak pustit.

6 Na Nádraží, Bubeneč

Vlaky v Bubenči už půl roku nestaví, předtím to ale dělaly 164 let. Přesto tady restaurace Na Nádraží žije. Než jsme se pustili do zpovídání místní legendy - výčepního Ericha, testovali jsme délku klobásy, uleželost utopence a teplotu piva. Ve všech ohledech nádražka prošla. „Já a toreádor? To je takový bulvární štěk. Ve Španělsku jsem sice byl, ale toreádor rozhodně nejsem. Já jsem řezník,“ směje se provozní Erich Rymarczyk a usedá k našemu stolu. Místní hospodu vede už čtrnáct let, ale zlé časy mu začaly až loni. Možná však přemluven skalními fanoušky nádražky, snad z nostalgie, rozhodl se ve své hospodě vydržet dál. „Co tu nestaví vlaky, tak jsem přišel o polovinu zákazníků. Ale dál to tu chci zachovat. Přežil jsem zimu, v létě to snad bude lepší a zajdou sem na jedno výletníci. Poblíž je Stromovka,“ plánuje řezník a na stůl sazí meruňkovici. „Zkusím léto, mám tu dohodnutý i nějaký koncerty. Mám to tu rád. Občas tu s chlapama sedím i do jedný do rána,“ mrká Erich na Otu.

Místní štamgast je skoro stejná legenda jako výčepní Rymarczyk. Denně tu smáčí jazyk ve zlatavé desítce a ve stálém pronájmu má i ovladač zdejší televize. Bohužel pro Ericha Ota je jen jeden z mála věrných, kteří tu popíjí, co to dá, aby hospoda přežila. „Nehodlám to lámat přes koleno, když to nepůjde, tak to nepůjde. Hospodu zavřu a vrátím se k do řeznictví,“ krčí rameny výčepní, usrkne frťana a jde se věnovat dalším hostům.

Dejvická nádražká má nové záchody.

7 Nádražka, Dejvice

Nádherných i ušmudlaných bufetů s kolejemi na dohled je na území Prahy více, k vyhlášeným patří třeba čakovický Faust. Ovšem seznam legendárních nádražních hospod by nebyl kompletní bez té dejvické. Je to největší nádražní hospoda v celé Praze. Posadilo by se tu i sto hostů. Stoly jsou sice denně natřískané k prasknutí, ale jídelní lístek zeje prázdnotou. Hladové nakrmí jen utopenec, klobása a hermelín. Žíznivé naopak potěší desítka za lidových 23,50 Kč. A počmáranější záchody jsme v Praze jinde neviděli. Ale kvůli nim se sem nechodí. Je to hlavně zahrádka v málo frekventované ulici, občas projíždějící vlak ve vzduchoprázdnu všedního dne. Také kult legendárního hlasatele Miloše Frýby, který na hosta kouká z nefunkční televize. A občasné koncerty docela známých kapel, které mačkají v růžku, protože je úplně narváno.

Zdejší nádražní hospoda má i prezidentský salónek. Stanice totiž leží na trase do Lán. Nejednou tu na vlak čekal i prezident Masaryk. Do místní nádražky však na jedno od cesty nechodil. Traduje se totiž, že pivo a potažmo nádražní restaurace neměl rád. Zásluhy o stát mu neupřeme, ale v tomto ohledu přišel o hodně.

Vrátili jsme lidem smysl života, říká znalec nádražek „Kde jinde se u párku v rohlíku může potkat školní zájezd a parta místních kopáčů?“ říká o nádražkách blogger Jirka alias NP z Vágus.cz, který tají svou identitu. Spolu s kolegyní KZ vydal loni knihu mapující nádražky v Česku. Průvodce po páté cenové s fotkami a reportážemi dostal expresívní název Kdyby ti tak pámbů prdel roztrh podle hlášky štamgastů z jičínské nádražky. Jirku jsme zastihli v Indii. Co děláte v jižní Asii? Objíždím a recenzuju indické nádražky přece. Jinak ale do Indie jezdím dost často, abych si nějak udržel kontakt s prostředím a kamarády. Jsem totiž vystudovaný indolog a politolog, dokonce jsem nějakou dobu studoval v Dillí. Ono je to z některých recenzí možná i poznat. Máš nějakou story z indické nádražky? Historky by samozřejmě byly, na indických drahách by člověk klidně mohl napsat svou vlastní pohádkovou Paňčatantru. Ale přímo z nádražky mě teď napadá snad jen příhoda, kdy jsme se v nádražce ve Faizábádu s jiným hostem málem porvali o elektrickou zásuvku, až nás nakonec číšník vyhodil oba, protože málo konzumujeme. V čem je nádražka jiná než běžná hospoda? Přece v tom, že se v ní potkají lidi, kteří by se jinak nikdy potkat nemohli! Kdesi jsem četl, že rok 2015 má být postdemografickým rokem, kdy se lidi na internetu úplně přestanou chovat podle svých generačních a společenských předpokladů. V nádražních hospodách se tohle ale přece děje už desítky let. Kde jinde se u párku v rohlíku může potkat školní zájezd a parta místních kopáčů? Jak se liší nádražky u nás a ve světě? Rozdílů samozřejmě bude víc, ale obecně by se dalo říct, že v našem rakousko-uhersko-postsovětském prostoru jich až tolik není. Česká nádražka je ale samozřejmě svébytná v tom, že kromě své funkce rychle obslužit pocestné kopíruje i fenomén české hospody. Takže se tu člověk zasekne asi nejdéle. Jak se teď fenoménu nádražek daří? Například na hlaváku v Praze se usadila škodná, tak trochu drahá a tak trochu potrefená husa. Velká nádraží se svými obrovskými halami a nutností nakrmit širokou škálu cestujících jsou vůbec specifický příklad. Nádražky ale kupodivu nejen zanikají, ale i vznikají, a nemusí to mít ani na starosti žádná celebrita. Takhle se třeba za poslední rok znovu rozjely nádražky v Jablonném v Podještědí, Zábřehu na Moravě nebo Zadní Třebáni. Jak tě napadlo dát se do sbírání reportáží o nádražkách? Ta geneze je trochu zvláštní. Já jsem prostě celé léto 2006 jezdil jenom na kole nebo vlakem, takže jsem se skoro nikde jinde než v nádražkách nestravoval. A když jsme pak s kamarádem založili blog Vágus.cz jako kulturního a cestovního průvodce pro nuly s tváří, tak jsme měli o gastronomické rubrice okamžitě jasno. Jaké jsou na knížku ohlasy? Ohlasy jsou chválabohu vesměs pozitivní, od některých čtenářů a čtenářek jsme dokonce dostali uslzené maily, že jsme jim vrátili smysl života. Lidi si spíš stěžujou, že je to moc krátké. Asi pro ně budeme muset příště vydat nějaké rozšířené vydání. Další knížka už se mi rodí v hlavě a v každém případě bude uvnitř vypadat trochu jinak.