GALERIE: Přitahují vás ruiny? Urbexáci zvou na výpravu do opuštěných míst

"Staré opuštěné budovy voní. Projdi jich pár a zjistíš to," říká, když stojíme uprostřed něčeho, co dříve bylo kino. Opuštěné letiště a ruiny v lesích tu skrývají určité kouzlo. Můj kamarád je fascinován temnými zákoutími městské krajiny. Baví ho riskovat na prořídlých stropech, baží si ve focení zdevastovaných ruin. Představuje si, kdo v opuštěném domě bydlel, kdo v továrně pracoval. Zkoumá detaily, opuštěné knihy, nápisy na zdech, nářadí i staré sklady.

Globální fenomén dostal zkratku urbex a jen v Česku mu propadly stovky lidí. Zakládají skupiny na Facebooku, kam dávají svoje úlovky. Často technicky dokonalé fotky v HDR – podexponované a přeexponované fotky, které později v programu spojí v jednu a obraz má až neskutečné barvy a stíny. V Česku je opuštěných domů, kostelů, továren a celých areálů dost, urban exploreři ale často jezdí i za hranice. K nejhodnotnějším kouskům patří bývalé nemocnice se zachovalým vybavením. Fenomén urbex nejde definovat, některé fascinuje nebezpečí při objevování opuštěných míst, jiní se zajímají o historii a snaží se památky zachránit.

Domek, jehož polohu neprozradíme. Kvůli zvědavcům by mohl podlehnout rychlé zkáze.

Skvost, na který narazíte v bývalém německém sanatoriu.

Dovolená v továrně

Jeden z prvních českých webů zachycujících staré továrny byly Fabriky.cz. "Mě nejvíc zajímá architektura a konstrukce továren. Nepřestává mě fascinovat, jak je naši předci stavěli nejen funkčně, ale i krásně – stačí se podívat třeba na staré textilky – to jsou v mnoha případech skvostné paláce," říká Martin Vonka, šestatřicetiletý vědecký pracovník ze stavební fakulty ČVUT v Praze.

"V opuštěné továrně na člověka dýchne surová krása a kouzlo samoty, je zajímavé vnímat stopy po technologiích a lidech z doby, kdy to ještě fungovalo. Kolikrát ale jako rána z čistého nebe přijde demolice. A těch je v poslední době nějak hodně," říká pro magazín Metro. Velice rád má průmyslová místa, která jsou opuštěná tak dlouho, že se stala součástí přírody. V krajině či lesích tak lze nalézt třeba mnoho cihelen či komínů, které mají jedinečnou atmosféru. "Žena je do toho stejně zapálená a dcera má také raději továrny než načančané zámky. Holt někdo jede na dovolenou k moři, my zase třeba do Ostravy," dodává. 

Třídírna uhlí v Zahořanech byla již zbořena.

Michal Seidl je z trochu jiného těsta. Vzpomíná, že když před více než rokem viděl Fabriky.cz, propadl poznávání opuštěných míst. "To hrobové ticho a prázdnota z fotek přímo sálaly. Na Facebooku jsem pak narazil na Opuštěné stavby. Naprosto mě to vzalo! Od té doby nefotím téměř nic jiného. Atmosféra na zapomenutých místech by se dala krájet a to je pro mě to pravé ořechové," říká čtyřiadvacetiletý Seidl, který pracuje jako výpravčí v železniční stanici Neratovice. Žije v Kralupech nad Vltavou a je součástí místní komunity Urbex Kralupy.

České ruiny jsou jiné

Podle Seidla mají české ruiny oproti těm v zahraničí jedno určité specifikum. "Vše, co někdo opustí, podléhá rychlé zkáze. Lidé kradou a rozebírají stavbu tak dlouho, až z ní zbudou jen obvodové zdi. A proto si pak člověk nesmírně váží, když uvnitř objeví cokoliv z původního vybavení.

V Německu je to jiná liga. I přes dvacet let opuštěná stavba uvnitř ukrývá vše, tak jako by její obyvatelé odešli právě včera. A i když je zrovna celá vystěhovaná, najdete v ní alespoň zábradlí na schodišti či radiátory v místnostech. To se vám u nás málokdy stane," říká Michal, který v Německu fotil několikrát i se svou urbex partou. "Letos bychom rádi navštívili Belgii, což je snem asi pro každého urbexera," plánuje. V Belgii je také urbex častým koníčkem.  

S povolením, či bez?

Velkou otázkou pro urban explorery je bezpečí, potažmo zákony. "V chátrajících továrnách může člověk očekávat leccos, ať jsou to poškozené konstrukce, podivná individua, zloději kovů, psi. Ale to vše se dá zkušeností posoudit a rizika minimalizovat. Většina problémů pak odpadne, když si domluvíme návštěvu s majitelem nebo hlídačem. Často se dá narazit na rozumné lidi, kteří navíc třeba zajímavě povypráví o daném místě," říká Vonka, který svůj koníček bere oproti ostatním o poznání zodpovědněji.

Urbexáci v akci

"My jsme v ilegální situaci téměř pořád. Zpravidla nechodíme na průzkumy s povolením od majitele. To už by nebyla taková zábava," míní Seidl zastupující spíše ty dobrodruhy. "Naštěstí jsme nic moc hrozného nezažili. Párkrát nás vyhodil hlídač nebo taky demoliční firma, která právě rovnala se zemí jeden nejmenovaný objekt. Beru to za úspěch, protože jeden z cílů urbexu je, aby nás při tom nikdo nechytil," dodává Seidl.

Urbex je kolektivní sport

Podle něj nerozumné v opuštěných budovách fotit na vlastní pěst. "Občas to také dělám, ale je to o hubu. Představte si, že na vás spadne kus stropu. Na skupinu více lidí si většinou nikdo nic nedovolí, ale na jednotlivce? Ideální počet lidí je tak tři. Méně je horší kvůli zmíněnému nebezpečí a více kvůli větší nápadnosti. Nebezpečí ale vyvažují úlovky."

Nejvíce ho potěšily nálezy jako staré rádio, kostelní varhany, rodinné fotoalbum nebo kompletně vybavená laboratoř se spoustou chemikálií. "Já jsem zase rád, že jsem ještě stihnul navštívit v posledních letech zdemolované industriální zajímavosti jako secesní přádelnu v Bystřanech, strojírnu zvanou Rustonka v Praze a třídírnu uhlí v Zahořanech," uzavírá Vonka.

Skladatelka z Černobylu

A pak je tu ještě další rozměr. Existují nadšenci, kteří tato místa nedokumentují jen obrazově, ale i zvukově. Do 8. června bude k vidění v Galerii AMU na Malostranském náměstí v Praze výstava Elišky Cílkové s názvem Zóna. "Na výstavě propojuju zvuk s obrazem. Dva roky jsem jezdila do černobylské oblasti nahrávat zvuky opuštěných budov i zvuky přírody,“ říká našemu magazínu Cílková s tím, že není zástupkyní urbex komunity, ale spíš hudební skladatelka. Zatím nahrávala jen Černobyl a sumaterskou železnici, ale vždy má povolení a je to z její strany cesta za uměním. "Zvuk té železnice mám také nahraný, jen jsem se nedostala k jeho zpracování, protože mi poslední rok zabral veškerý čas právě ten Černobyl. Lidé se mě často ptají na tu hrozně nebezpečnou radioaktivitu. Jenže dávka, kterou tam člověk během jednoho dne získá, je podobná té na rentgenu kotníku," směje se.

Eliška Cílková v Pripjati. Na opuštěné nástroje nahrála několik skladeb.

Na výstavě lidé mohou slyšet zvuky jednotlivých prostor, zvuky přírody, ale třeba i zvuk velikého ruského kola, které zůstalo stát v opuštěném zábavním parku. Druhým projektem je CD Pripyat Piano. "Napadlo mě zkusit najít opuštěné hudební nástroje v opuštěné Pripjati. Uvědomila jsem si, že klavír je příliš velký na to, aby ho někdo odnesl, a po dvou letech intenzivního pátrání se mi podařilo najít celkem čtrnáct nástrojů. Z nich jsem později devět nahrála a každému z nich věnovala jeden track na tomto CD," uzavírá téma s tím, že na výstavu zve všechny čtenáře Metra.

Jako kluk lezl za ploty, teď ho lákají staré domy Říká si DiverZant, pravé jméno tají. Stojí za webem Urbex.cz, který sdružuje lidi se stejnou vášní: milují moderní ruiny. Čím vás opuštěné stavby přitahují? Kdy to začalo? Pobývat v opuštěných budovách je velice vzrušující, protože tím porušujete určité hranice a zvyky. Samozřejmě je to někdy dost nebezpečné, můžete riskovat zdraví i potenciální problémy s bezdomovci nebo strážnými. Také musíte použít svůj důvtip a vymyslet, jak se do budovy dostat, aniž byste cokoliv rozbil nebo zničil. Další věc, která mě na urban exploration tak baví, je pocit návštěvy kompletně jiného světa nebo cesty do minulosti. Ticho, které narušuje pouze kapající voda prosakující stropem, občasné opadávání omítky, bouchání rezavých plechů střechy ve větru, pach plísně a hniloby - to vše podporuje pocit, jako byste se ocitli jinde, třeba v těle obrovského umírajícího živočicha. Můžete prohrabovat černobílé fotografie zaměstnanců textilky při práci, plakáty oslavující sovětskou říši, noviny vytištěné před padesáti lety, plány fabriky s kolky rakouskouherské říše. Pamatuji si, jak jsem s kamarády přelézal ploty a prozkoumával zarostlé kouty textilní továrny v našem městě už jako malý kluk. Ale asi před pěti lety jsem se dozvěděl, že této činnosti se říká urbex a že existuje jakási komunita, která se pomalu začala vyvíjet i u nás. A protože jsem odedávna rád fotil, tak jsem spojil dva koníčky v jeden a začal se urbexu věnovat naplno. A později i založil Urbex.cz. Jaké úlovky považujete za nejzásadnější? Fotky například opuštěné nemocnice, kde se ještě dají najít jména pacientů na dveřích pokojů, chorobopisy s osobními údaji poházené po podlaze bývalé sesterny nebo zkumavky a různé lahvičky v laboratoři. Také zaprášené příručky a letáky, které před padesáti lety radily vojákům základní služby, jak být správným bojovníkem za celosvětový socialismus, staré nástěnky s komunistickými hesly, dokonce i vojenské knížky sovětských důstojníků, které se dají objevit v opuštěných kasárnách, nebo fabriky a jejich zaprášené haly se zbytky rezavých strojů, které ještě voní olejem. Jedny z nejcennějších fotografií jsem si přivezl z opuštěného města Pripjať u Černobylu, černomořské riviéry v Abcházii nebo rozsáhlého novozélandského šrotoviště aut.  Šlo vám někdy o krk? Několikrát. Nejnebezpečnější situace byla, když jsem byl na střeše vysokého lihovaru, odkud byl mimořádně krásný výhled na celé město. Chvíli jsem fotil a pak se vydal zpět k žebříku, když mi pod nohou podezřele zapraskalo. V ten okamžik jsem ztuhl a s podezřením jsem jen špičkou boty ťuknul do místa, odkud praskot vyšel. Ztrouchnivělé prkno se odlomilo a padalo desítky metrů do temné hlubiny propadlých pater výrobní haly. Udělalo se mi špatně a opatrně jsem se doplížil do bezpečí okraje střechy. Starobylá budova s prohnilou dřevěnou střechou mohla být můj hrob. Do kontaktu s majiteli, strážnými i s policií jsem se dostal již několikrát, ale umím vždy vysvětlit, že se jen zajímám o budovy a jejich příběhy, odnáším si jen fotografie. Nikdy se nikam nevloupu, okno nerozbiju, takže vlastně není důvod, proč by měl následovat postih. Jsou opuštěné stavby v Česku jiné než v cizině? Opuštěné stavby v Česku i celé východní Evropě jsou industriálnějšího typu než třeba na Západě. V západních zemích je více zámečků, šlechtických sídel a vil. Další rozdíl je, že u nás jsou tyto stavby lépe dostupnější, protože není tolik snahy je zabezpečit proti vniknutí. To je na jednu stranu škoda, jelikož tu mnoho krásných památek chátrá a jsou systematicky vykrádány magnety, tedy lovci kovů. V západních zemích Evropy v opuštěných domech zůstává více původního zařízení a osobních věcí po obyvatelích než v chudších zemích Východu. Proč je urbex tak trendy? O urbexu se teď dost mluví, protože v Česku zažívá velký rozkvět. Nejspíš tomu pomáhají sociální sítě i dostupnost kvalitní fototechniky pro amatéry