Už je to dávno zapomenuté místo. Je tu cestička v parku směřující skrze průchod vysokého obytného domu k obchodnímu centru. Už jen pamětníci si ale vzpomínají, že v době, kdy se vysoký dům teprve stavěl a kdy se vůbec stavěly paneláky kolem, mělo sídliště Zahradní město už tisíce obyvatel, kteří se tu brodili bahnem, protože něco jako chodníky vznikalo v šedesátých letech obvykle až dlouho poté, co bývalo každé sídliště zabydlené. A právě na místě, které jsem na snímku zachytil, byla dlouhá dřevěná bouda, ve které byl jediný obchod pro nové obyvatele. Chodíval jsem tam s mámou nakupovat – za dešťů sněhu to chtělo bytelné boty, nejlépe holinky. Jinak jste riskovali uváznutí v kaluži s bahnem a samozřejmě silné zabahnění všeho od kolen dolů.
Vzpomínky na tuhle provizorní prodejnu jsou zásluhou dětského věku a dětských očí hodně zkreslené. Vybavuji si možní spíše podzimní a zimní nákupy, protože si obchod vybavuji už ve tmě, nad vchodem visela, myslím, obyčejná lampa se žárovkou – jiné světlo v okolí si moc nevybavuji. Zřejmě tam lidé mířili potmě a popaměti.
Co bylo uvnitř, to si už nepamatuji vůbec. Jsou to možná jen takové zamlžené postřehy, spíše pocity, než skutečnost. Asi to byla samoobsluha, ale současně tam byl i nějaký pult, kde kdosi, nebo „cosi“ obsluhovalo. Ani zevnitř nemám světlé vzpomínky, zřejmě tam i ve dne bývala tma či šero. Matně si vybavuji chleba na tom pultu, mozek dokonce tvrdí, že tam byla jedna řada regálů – samoobslužných. Ale možná se mýlím. Rozhodně do rozsvícených a barevných obchodů pozdějšího nákupního centra Cíl o pár desítek metrů dál to interiér dřevěné boudy měl daleko. O současných chrámech konzumu ani nemluvím.
Takže mám velkou prosbu. Až někdo z vás zabloudí to „Zahraďáku“ a vezme to zkratkou kolem školy Jahodová, ať věnuje tichou vzpomínku tomuto prázdnému místu. Nezapsalo se do velkých dějin. Neučí se o něm v hodinách historie a netočí filmy. Ale patří do dějin jednoho pražského sídliště.
