Komiksy jsem hltal už jako dítě, říká autor stripů deníku Metro

Pro Metro jste stvořil postavu holuba Emila. Který komiks máte nejraději?
Ty stripy mě hodně baví a nejraději mám vždy ten, který zrovna vymyslím. Ono to není jednoduché, aby se v hlavě objevil nápad vždy, kdy jej člověk potřebuje. Nejraději mám ten se čtenářem Foglarovek. Vystihuje vlastně celou podstatu těch příběhů.

Proč zrovna holub?
Ten nápad mi vlastně jednou přiletěl na parapet. Kdysi se mi totiž za oknem producíroval zvláštní holub, co ignoroval mé pokusy jej odehnat, a nahlížel do ateliéru. Prostě očumoval, jak maluji obrazy. Byl docela zábavný, občas i při přistávání uklouzl, a nemít křídla, ani ta maličká červená rádiovka, by jej po pádu na hlavu, neochránila.

3 fotografie

Kam Emil ještě vlétne?
Zážitků má dost a i přes jeho lehce pesimistický pohled na svět mu mnohé z nich přivodí i jeho ironická holubí paní a také všetečné potomstvo. Každopádně v budoucnu nahlédne třeba do světa filmu, seznámí čtenáře s taji ptačí řeči a dokonce bude mít možnost vysvětlit dětem, jak přišly na svět.

Od kdy malujete?
Drží mě to od počátků. Dokonce prý existuje portrét mé babičky, který jsem stvořil, když mi táhlo na čtyři. Jestli jsem však za to tenkrát dostal pohlavek, tak to už si nepamatuju.

Jste z umělecké rodiny?
V naší rodině se příklon k umění nebral příliš pozitivně, nepovažovalo se to za solidní práci, ale to tak někdy bývá. Ve škole to také nebylo nejlepší, tenkrát byl do sešitů vkládaný takzvaný savý papír, a ten jsem vždy zhodnotil svými výtvory, což se prý však nesmělo. Mohly na něm být pouze skvrny od inkoustu z plnících per. Soudružka učitelka mne, potomka nestraníků, moc nemusela, a tak vždy, když takový pokreslený papír ukořistila, byl jsem odvlečen před tabuli, aby jej roztrhala na drobounké kousíčky a za halasu třídy, pak nacpala za košili. Prorokovala mi kruté konce, a celé toto mělo dohru v devadesátých letech, kdy jsem se jí při jednom setkání zmínil, že zrovna učím ve škole výtvarku. Ten následný škleb, co měl vypadat jako její zdvořilý úsměv mi za ty první čtyři roky základky stál. Ale později už to bylo jen lepší, na druhém stupni ZDŠ byla skvělá pedagožka výtvarné výchovy, a ta mi určila tak trochu směr. Jsem za to rád, vyzkoušel jsem si práci malíře na obřích reklamách na budovách, učil jsem, několik let pracoval pro Nadaci Nova, kdy jsem vymalovával interiéry nemocnic, školských zařízení a zejména dětských domovů. Dnes pracuji na různých zajímavých projektech, ilustruji, tvořím obrazy... A taky holuba Emila! Byly a jsou to zkušenosti a zážitky, jaké bych, nedržet se té cesty, nepoznal.

Máte hodně rád komiksy?
Já už je hltal jako dítě, děda odebíral Lidovou demokracii, matka zase časopis Naše rodina, kam kreslil nádherné stripy pan František Roleček, a tak jsem v tom čtení kreslených seriálů pokračoval, přes Ohníček, Sedmičku pionýrů, Ábíčko až po Dikobraz, takže v té době nebylo pro mladé čtenáře tak pusto, jak se dnes tvrdí. Ale je pravda, že vše co tenkrát vycházelo, muselo držet nějakou ideologickou linii... a proto je tahle doba mnohem volnější. Měli bychom si toho ale vážit, bát se cenzury a bránit omezování svobody psát, kreslit, prostě jakkoli tvořit.

Hodně se v tvorbě věnujete veteránům.
Veteráni se mi líbí, a opravdu je maluji raději než nové vozy. I když i současné stroje mnohdy stojí za to. A tak je někdy na kresbě, jako takové setkání v čase, vytvořím společně. Také mi před časem vyšla knížka Ze svobody do svobody aneb Sto obrazů jízdy totalitou, kde na obrázcích aut, motorek a jiných strojů ve smyšlené obci Rusice, mapuji dobu let 1948 až 89. Tohle mě bavilo opravdu moc, kreslit a zasazovat do kolorytu městečka a kontextů doby žigulíky, velorexy, stopětky a kývačky, prostě ty obyčejné, ve své době hojné stroje, které dnes pozvolna mizí do šrotišť nebo muzeí.

Na rok 2021 jste připravil s tématikou aut kalendář.
Kalendář je nástěnný, a má název Známé osobnosti a jejich vozy. Nakreslil jsem tam osobnosti první republiky a auta se kterými měli ve své době co do činění. Najdete tam velké hvězdy jako Emmu Destinovou, Vlastu Buriana, Voskovce s Werichem, ale i dnes méně známé lidi nebo i události které tenkrát ovlivňovaly veřejný život, jako byl třeba Váša Příhoda, Josef Sodomka, či Modrý team Aero z roku 1934, kdy se tehdejší závodnice a významné dámy ze společnosti, vydaly na několika modrých aerovkách po vlastní ose z Prahy až do africké Marrákeše. Součástí je samozřejmě i text, který se událostem a osobnostem v kalendáři, věnuje. Obrázky jsou záměrně tvořeny jako staré, dobové kresby a mají velikost 30 krát 40, takže se následně, snadno dají vložit i do běžného klasického euroklipu, a mohou i dále zdobit nějaký interiér. Ostatně, jakýmsi podtitulem kalendáře je Až dosloužím, chci do rámečku.

Kde jej seženeme?
Děkuji za tuto otázku. Kalendář je čerstvě k dostání na mých stránkách www.rohac-art.cz a navázali jsme spolupráci s Klokánkem, který dostane část potřebných peněz za prodané kalendáře. A já, i za holuba Emila, přeji všem kdo si ho pořídí, ať z něj mají radost.