Někdy stačí málo. Třeba jen vystoupit na zastávce tramvaje a čekat na přestup. Naposledy ve Vodičkově. Oči mi zaostřily na typickou takřka celodenní prodejnu všeho. Tedy, všeho? Většinou alkoholu pro po nocích se procházející turisty a věčné flámendry. Ale nezaujal mě alkohol, ale „suvenýry“. Já vím, známe je všichni, není jich plná jen Královská cesta a nejsou to jen stále přežívající ruské vojenské čepice. Tady jsem si ve výkladu prohlížel cosi, co má být asi tím typickým českým pražským suvenýrem, památkou na pobyt v jednom z nejkrásnějších měst Evropy.
Ať vaše vzpomínky na Prahy nikdy nevyblednou a nezrezivějí a nedojde jim baterka.
Předpokládám, že tyhle nádhery k nám doputovaly nějakým kontejnerem z daleké Asie, kde jejich výrobce ani netuší, že nějaká Evropa existuje. Podivil jsem se nad cenami těchto „uměleckých předmětů“, neumím si představit, že dá někdo několik stovek korun za zmenšeninu motorky nebo takzvaně historického autíčky, byť to může sloužit jako stojan na láhev. Kolik je asi výrobní cena, kolik stojí doprava, kolik je zisk prodejce? A kolik těchto krás denně, měsíčně, ročně prodá? Snad je lepší to nevědět. Nejsem zastáncem, že by měla nějaká komise určovat, co se má a nemá prodávat za upomínkové předměty. Jen mě, čistě prakticky, zajímá, jestli se vůbec něco prodá. Pokud se nic neprodá, proč to někdo vyrábí?
