Profesionálně předkládaná lež se snáze jeví jako pravda

Co vás před pěti lety vedlo k založení kampaně Proti ztrátě paměti? Cílíte na nějakou konkrétní, třeba věkovou skupinu?

Kampaň je součástí rozsáhlého projektu Příběhy bezpráví. Ten je především vzdělávací a jeho cílovou skupinou jsou žáci základních a středních škol. Snažíme se je atraktivní formou seznamovat s moderními československými dějinami s důrazem na období komunistického Československa. Pedagogům nabízíme zejména dokumentární filmy a doprovodné didaktické materiály k využití přímo ve výuce. Velkou pozornost věnujeme také projektovému vyučování, při kterém mladí lidé pátrají po zapomenutých předlistopadových příbězích a událostech přímo v místě, kde bydlí. Do projektu Příběhy bezpráví se již zapojilo 1 876 škol. Kampaň Proti ztrátě paměti je zaměřená na širokou veřejnost.

Letošní ročník kampaně připomíná především invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 do Československa, která byla řízena z Moskvy, a srovnává ji se současným ruským působením na Ukrajině...

V žádném případě nelze dávat rovnítko mezi události z Československa roku 1968 a současné události na Ukrajině. Svět se mezi tím zásadně změnil. Přesto lze pojmenovat některé velmi podobné rysy. Jak v roce 1968, tak v loňském roce na Krymu, došlo k vojenské intervenci na cizím území s tím, že tato agrese byla řízena z Moskvy. Tím došlo k nezpochybnitelnému porušení mezinárodního práva. Sovětský svaz, respektive Rusko, tak opakovaně prosazovalo svoji imperiální tradici v zemích, které považovaly „za své“. Stejně tak vyjely sovětské tanky v roce 1953 proti protestujícím dělníkům ve Východním Berlíně, o tři roky později sovětské jednotky utopily v krvi maďarskou revoluci. Další paralelou je masivní propaganda, která agresi provází. Přitom velmi často odkazuje na fašismus. Následující věty: „Fašisté přistoupili k činům, opakujeme, fašisté zahájili činnost - ne náhodou nastupuje i hrozba fašismu přicházející ze Západu,“ zazněly v roce 1968 ve vysílání prookupantské stanice Vltava. Mohly by se stejně tak dobře objevit v prokremelském médiu referujícím o dění na Ukrajině. V souvislosti s Krymem poměrně často zaznívá, že lidé zde žijící ruské vojáky vítali. Při použití stejné „logiky“ by potom fakt, že v říjnu 1938 někteří obyvatelé radostně mávali na vojáky wehrmachtu, legitimizoval obsazení našeho pohraničí.

Je podle vás postoj současné české vlády k Rusku adekvátní tomu, že jsme podobnou zkušenost s okupací, jakou teď zažívá Ukrajina, sami prodělali?

Mnozí čeští politici nechtějí nebo nedokáží zaujmout a obhájit principiální stanoviska k ruskému počínání. Hojně přitom využívají relativistickou rétoriku, bezpochyby i proto, aby vyšli vstříc domnělým i reálným náladám ve společnosti a neodradili své voliče. Například debata o přítomnosti či nepřítomnosti ruských vojáků na Krymu byla absurdní. V době, kdy bylo jednoznačně dokázáno, že na Krymu operují, se o tom u nás dál vedla a vlastně i vede jalová debata. Mimořádně zdatně si přitom v této disciplíně vedou komunističtí poslanci. Prezident Putin přitom v jednom rozhovoru říká: „Proto jsem vydal nařízení ministerstvu obrany. Proč bych to skrýval? Aby tam pod záminkou zvýšení ochrany našich vojenských objektů na Krymu poslali zvláštní jednotky, námořní pěchotu a výsadkáře.“

Do debaty o paralelách okupace Československa v roce 1968 a Krymu v loňském roce, respektive současného ruského působení na Ukrajině, jste přizvali i Viktora Fajnberga, který v roce 1968 protestoval proti okupaci Československa na Rudém náměstí v Moskvě. Jste v kontaktu i se současnou mladší protikremelskou opozicí v Rusku?

Člověk v tísni nespolupracuje s politickou opozicí v Rusku, ale snaží se podporovat opozici občanskou. Jedná se o nevládní organizace, lidskoprávní aktivisty nebo nezávislá média, jejichž činnost je postupně paralyzována represivními zákony, přijatými v Rusku v nedávné době.

Jsou represe, kterým současná protikremelská opozice v Rusku čelí, srovnatelné s těmi sovětskými?

Současné represe lze srovnat s těmi sovětskými. V Rusku dnes sedí za mřížemi několik desítek politických vězňů, naprostá většina médií je kontrolována státem, občanské aktivity jsou důsledně sledovány bezpečnostními složkami státu a již nějakou dobu můžeme pozorovat také zdařilé budování kultu osobnosti Vladimira Putina. Mnoho lidí v západní Evropě si přitom tento stav věcí odmítá přiznat a podle toho také jednat.

Výše zmiňované debaty se zúčastní i předseda krymskotatarského parlamentu v exilu. Jak jsou na tom dnes zástupci tohoto etnika na Krymu? Psalo se, že čelí ze strany Ruska represím. Ale dlouho se nic v médiích neobjevilo. Trvá to stále. Emigrují z Krymu pryč?

Represe, které známe ze současného Ruska, se samozřejmě nevyhnuly ani Krymu. Právě krymští Tataři jsou jejich nejčastějším terčem, především kvůli jejich hlasitému a principiálnímu odporu proti ruské okupaci Krymu. Tisíce krymských Tatarů byly nuceny poloostrov opustit, ti kteří zůstali, jsou pod neustálým tlakem státních orgánů, mnozí z nich jsou ve vězení.

Pokud kladete jistou paralelu mezi sovětskou okupaci Československa v roce 1968 a zábor Krymu v loňském roce, jak moc je podle vás srovnatelná reakce demokratického světa na tyto dva příklady porušení mezinárodního práva a státní suverenity?

V roce 1968 byla reakce Západu velmi zdrženlivá, omezila se v podstatě jen na některá prohlášení a gesta. Žádná výraznější protiakce v podstatě nebyla na pořadu dne. Velmi vstřícně ale byly přijímány desetitisíce emigrantů, které po obsazení Československa do západních zemí utekly. Reakce demokratických států na ruské konání na Ukrajině je tedy zřetelně jiná. Přesto si podle mého názoru řada politiků z demokratických zemí neuvědomila, jak nevypočitatelný Putin je a čeho všeho je schopný. A někteří si to nedokáží připustit ani nyní. V souvislosti s invazí do Československa nelze nevzpomenout na „osm statečných“, kteří proti ní v roce 1968 protestovali na Rudém náměstí. Tím spíš, že jeden z nich, již zmiňovaný Viktor Fajnberg, přijede na naše pozvání do Prahy a dnes od 18.30 hodin bude v Aule ABF na Václavské náměstí spolu s dalšími hosty debatovat o paralelách okupace Československa s aktuálními událostmi na Ukrajině. Pan Fajnberg v loňském roce veřejně kritizoval Miloše Zemana za jeho proputinovské postoje.

Často zmiňovaným nebezpečím pro demokratickou Evropu je síla ruské propagandy, jak moc je podle vás přítomna v Česku? Jak se projevuje?

Ruská propaganda obecně je velmi sofistikovaná. Je třeba rozlišovat mezi propagandou směrem do Ruska a mimo Rusko. Jestliže ta první především vytváří falešnou realitu pro ruské občany, cílem té druhé, které jsou vystaveni i lidé v České republice, je jakési znevěrohodnění všeho. Jinak řečeno nemáme věřit ničemu. Přitom množství proruských propagandistických „zpravodajských webů“ působících směrem do České republiky rozhodně není malé.

Za hlásnou troubu Kremlu je považována stanice Russia Today, které věnujete jeden debatní večer. Je možné její vliv nějak změřit?

Vliv Russia Today, dnes fungující pod značkou RT, je celosvětově velmi velký. Stanice v současné době vysílá ve třech jazycích – v angličtině, španělštině a arabštině, najdete ji ve výběru bezplatných zpravodajských kanálů v téměř každém hotelu v západní Evropě i jinde ve světě, do jejího provozu jsou investovány obrovské částky a také proto působí velmi profesionálně a důvěryhodně. A právě v tom je její největší nebezpečí – profesionálně předkládaná lež se snáze jeví jako pravda.

Umí na ruskou propagandu, která zkresluje informace o dění na Ukrajině, západní svět nějak adekvátně odpovědět? A co sama Ukrajina?

Otázku bych zúžil na to, co chystáme my. Připravujeme několik vzdělávacích lekcí, které by měli zejména mladým lidem na mnoha konkrétních příkladech ukázat, jak ruská propaganda funguje. Chceme je vést k tomu, aby různé mediální výstupy posuzovali kriticky, aby dokázali rozlišovat mezi ověřitelnými informacemi a propagandou.