Rozhovor: Už nejsem nesnesitelný puntičkář, říká herec Jiří Langmajer

Každý váš film se vám před očima mění v kroniku vlastního života?
Já toho zas tolik nenatočil. Ale je pravda, že zrovna u Všiváků se mi vedle té intenzivní náročné práce vybavovalo moje tehdejší rozpoložení – pracovní, rodinné, osobní. Po natáčení jsem každý večer hrál na Pražském hradě Richarda III. a byl jsem z toho celej divokej. Do toho jsem sám měl těžké období, v mém životě se přede dvěma lety stalo hodně zásadních věcí… Možná je dobře, že se ten film dostává do kin až teď. Z různých úhlů pohledu se nyní všechno propojuje. Už jen fakt, že na premiéru přijdou moje dcery, dnes obě dospělé holky, pro mě uzavírá určitý kruh. Navíc ve filmu hraju neurochirurga, což jsou lidé, kteří mi zachránili život. 

Jaké to pro vás bylo, ocitnout se na operačním sále mezi skutečnými kapacitami?
Odborně na nás dohlížel fenomenální neurochirurg profesor Vladimír Beneš, který je můj kamarád, znám ho jako nadšeného divadelníka, chodil na všechna možná představení, moje první operace páteře probíhala právě u něj na oddělení. Nicméně nebylo pro mě jednoduché sedět tam na židli, koukat do přístrojů a poslouchat rady od téhle v nejlepším slova smyslu lékařské megastar s vědomím, že před rokem do mě někde vedle taky řezali. Pro řadu mých kolegů by to bylo velké dobrodružství, k jakému se jen tak nedostanou, ale pro mě natáčení ve Vojenské nemocnici znamenalo mnohem víc než jenom neobvyklou příležitost, vnímal jsem ho daleko osobněji. 

Váš filmový bratr ondřej Vetchý zase točil na základně u české vojenské mise v Afghánistánu. Nezáviděl jste mu takový zážitek?
Ne. Nevidím důvod, proč by mě to mělo lákat. Jo kdyby chodili po horách, dostali se do přírody, kterou člověk normálně nevidí, takový outdoorový zážitek bych si taky rád dopřál. Ovšem díry po minách, zbraně, tanky, prach… nic z toho mě nepřitahuje. 

Režisér a scenárista Všiváků Roman Kašparovský je na poli celovečerního filmu debutant. Jakou to mělo váhu při vašem rozhodování, zda roli přijmete?
Roman mě už rok nebo spíš dva před natáčením strhnul svým obrovským entuziasmem a přesnou představou, co chce. Tehdy jsme se domluvili, jenže když za mnou po tom roce dvou přišel znovu, trefil se zrovna do období, kdy jsem neměl pocit, že bych to zvládnul. Takže jsem ten film málem nedělal. Bál jsem se, abych při všem, co se ve mně v té době odehrávalo, odvedl profesionální výkon. Ale Roman mě dokázal opět přesvědčit a já jsem dneska rád. Navíc se mi můj vnitřní problém ohromně hodil do role. Osobní stav, ve kterém si mě natáčení našlo, byl ideální pro práci na postavě neurochirurga Mikiho. Což je pro herce fantastické. Sice není fajn něco takového reálně prožívat, nicméně zpětně se na to dobře dívá, protože autenticita výpovědi je mnohem větší. 

Ale jak jste v takovém rozpoložení prožíval samotné natáčení? Plnilo vás vůbec radostí?
Kdybych tu práci neměl, tak bych tehdejší situaci asi neustál. O tom jsem přesvědčený. Po poslední klapce mi zatleskali a já si cestou domů říkal, že jsem snad všechno zvládnul, jak nejlíp jsem mohl, protože mi záleželo na tom, aby štáb byl spokojený. Natolik se, doufám, můžu spolehnout na svou profesionalitu. Před sebou jsem měl dalších pětadvacet repríz Richarda III., k tomu jsem ještě točil s Robertem Sedláčkem hlavní roli v kriminálce, takže to těžké léto jsem propracoval. A když jsem měl pár dní volna, zajel jsem za kamarády do Prostřední Bečvy, běhal jsem tam po horách, nedotkl se alkoholu a snažil se jakžtakž držet ve fyzické kondici, abych měl vůbec nějaké síly. 

Kdysi jste mi řekl, že byste se nedivil, kdyby se kolegové dvakrát netěšili na spolupráci s vámi kvůli vaší až urputné snaze o dokonalost. Změnilo se něco?
Už je to pryč. Byl jsem dost nesnesitelný, řekl bych. Míval jsem dojem, že když už si postavu vezmu za svou, je moje vize ta nejlepší. Naštěstí jsem z toho vyrostl. 

Co se stalo?
Snad jsem konečně trochu zmoudřel. Shodou okolností na to poslední dobou často vzpomínám a říkám si, jaký jsem byl debil. Spoustu lidí jsem si znepřátelil jenom kvůli tomu, že jsem blbě kecal, do všeho strkal nos a hlavně jsem se furt strašně prožíval. Což není nikomu příjemné. Ale jsem z toho venku. Teď je pro mě práce potěšením a snad těší i ty, kteří se na ní se mnou sejdou. 

Zmínil jste náročné operace páteře, které jste podstoupil po úrazu při natáčení v divokých vodách v Bosně a Hercegovině. Může taková zatěžkávací zkouška přinést člověku i něco pozitivního?
V mém životě znamená zásadní průlom, díky ní se mi rozsvítilo v hlavě. Přestal jsem se chovat jako idiot a přestavěl si žebříček hodnot. Snažím se otočit přístup k lidem ve svém okolí: ne že je budu pořád vycucávat, ale naopak bych jim měl ve svém věku začít dávat, vracet. V práci i v soukromí. To je velká změna. Taky vím, že mám za co děkovat. Za ty zázračné chvíle, kdy jedu na kole a koukám se po krajině, chodím po kopcích na sněžnicích, lyžuju… Co většina z nás vnímá jako samozřejmost, já od té doby považuju za ohromné dary. Protože nechybělo mnoho a už bych se nikdy nepostavil na nohy. Anebo jsem tu taky nemusel být. Že k tomu můžu hrát divadlo, občas něco natočit, že mám práci, která dělá radost mně, a dokonce i lidem, co se na ni dívají, je pak pro mě velké plus navíc. 

Jak se vám daří nová předsevzetí dodržovat?
Ale já si neformuluju nějaká vzletná předsevzetí. Jen se například snažím víc naslouchat, míň mluvit. A taky se víc učit. Čím jsem starší, tím jasněji si uvědomuju, jak málo toho umím, co všechno neznám. Spíš než abych rozdával rozumy, bych měl koukat se ještě spoustu věcí dozvědět. 

Začal jste si i vybírat jiný typ rolí?
Momentálně jsem v přechodném období, kdy nezkouším těžké texty. Na divadle hraju převážně v komediích, točím pro televizi, neperu se s tragickými šílenými postavami, i když mě teda o prázdninách čeká dalších dvacet Richardů v rámci Letních shakespearovských slavností. Buďto se zase vrátím na tu drsnou divadelní cestu k tvrdé práci na roli, což bych asi rád, a popík, který dělám teď, na nějaký čas omezím, anebo se všechno uhne ještě úplně jiným směrem. Sbírám síly před padesátkou, tak bych to viděl. 

Padesátiny oslavíte za dva roky. V jaké kondici vás, myslíte, jubileum zastihne?
Je fakt, že se snažím hodně sportovat. Před rokem jsem se začal intenzivně otužovat, to je skvělá záležitost. Chytla i mého otce, tedy pána o dvacet let staršího. Je mnohem odhodlanější než já, na rozdíl ode mě vůbec nepochybuje, že letos šestadvacátého prosince jde do Vltavy. Taky víc než dřív trénuju na kole. Už mám dokonce za sebou první skutečný bajkový závod. Pochopitelně jsem ho nejel na čas, mým jediným přáním bylo přijet do cíle zdravej. Takže ze sto devadesáti závodníků jsem skončil sto osmdesátý pátý. Ale dojel jsem! Za strašného počasí v šíleném terénu sedmdesát kilometrů kolem Plzně. Táta jel pochopitelně taky… Čili když budu hodně optimistický, mohl bych na tom být v padesáti mnohem lépe než v takových pětatřiceti.

To se po operacích, co máte za sebou, nebojíte vyjet na tak těžkou trasu?
Strašně se bojím! Proto jsem taky přijel mezi posledními. Před závodem mě pořadatelé poprosili, jestli bych na konci slavnostně vyhlásil výsledky. Já samozřejmě souhlasil, jenže zatímco ti mladí kluci, kteří se tomuto sportu věnují se vší vážností, byli v cíli za dvě a půl hodiny, já si to přihasil po čtyřech a půl hodinách. Závěrečné metry jsem absolvoval s obrovským pocitem zadostiučinění, že jsem za celou trasu spadl jenom jednou, že se mi nic nestalo a hlavně že jsem vůbec dojel. Načež se ozvalo z tribuny: „Právě přijíždí pan Jiří Langmajer, který měl před hodinou vyhlásit vítěze.“ (smích) 

Co jste chtěl v tu chvíli hlasu v amplionu odpovědět?
Že to vidí úplně jinou optikou. Já jsem zvítězil sám nad sebou. Byl to ohromný zážitek.