Hra někdy překládaná jako Veta za vetu či Oko za oko, je jednou z posledních Shakespearových komedií. Autor prožívá hlubokou skepsi z lidského společenství, postavám vládne chtíč, manipulace a korupce. Klata a jeho inscenační tým složený z dramaturgyně Ivy Klestilové, výtvarnice Justyny Łagowské a choreografa Maćka Prusaka, ve své jevištní kontemplaci, vztahuje víc jak čtyři sta let starý text k dnešku.
Využívá k tomu pohybové kreace nebo zvukové plochy od disca až po Massive Attack, které často nahrazují původní text. Tvůrce, jak je pro něho typické, pracuje s groteskní nadsázkou a odkazy na popkulturu.
Hejska Lucia například stylizuje do svalnatého plavčíka ze seriálu Pobřežní hlídka, klauna Pompeia zase do „provozáka“ nočního klubu oblečeného v kostýmu banánu, připomínajícího ztopořený pohlavní úd. Soucitu Klata neušetřil ani na první pohled nevinné postavy. Vévoda Vincentio hostujícího Jana Vlasáka byl během své vlády příliš tolerantní, nezjednal pořádek a respekt k zákonům a ponechal tak absolutní svobodu a beztrestnost. Nyní z povzdálí sleduje, jak si vede v nové funkci jím jmenovaný, údajně neoblomný Angelo Jana Teplého.
Vlasák s barokní parukou a napudrovanou tváří připomíná absolutistického monarchu z boží milosti, jehož chlípnost vyhřezne ve vší obludnosti v závěrečném obraze. Zdaleka bezproblémová není ani novicka Isabela Terezy Dočkalové, snažící se vyprosit milost pro na smrt odsouzeného bratra. Její vírou zatemnělá mysl se projevuje v temných extatických záchvatech.
V neposlední řadě i Angelem odvržená snoubenka Mariana si za svůj souhlas s podvodnou záměnou vyslouží podobně jako děvka odosobněný mechanický sex. Oplzlost světa, v němž platí pragmatická definice něco za něco, se daří tvůrcům v inscenaci předat s takovou autenticitou, že ji zřejmě někteří diváci zcela odmítnou.
Není líbivá a podbízivá a to je dobře, zato zcela převyšuje ve všech ohledech standardy českého činoherního divadla.
Něco za něco
|
