Prahu toto léto zaplavilo umění. Po uzavřených covidových letech a v turbulentní energeticko-inflační éře je kupodivu každé setkání s umění chladivější než překlimatizovaná tramvaj. Hlavní město teď oživují nejen výstavy v interiérech, ale také nepřehlédnutelné kousky, jak se nyní moderně říká, ve „veřejném prostoru“. Přibývají a zdá se, že si na ně lidé v tomto městě začínají zvykat.
Nedávno jsem při běhání narazil na dvě hlavy v parku Na Santošce. Rozšklebené tváře „lebkounů“ nadlidské velikosti tu vyčnívají barevně i objemově do prostoru a rozhodně nejsou přehlédnutelné. Jsou lehce hororové, ale on ostatně celý ten park připomíná atmosférou obdobnou scenérii ve slavném Antonioniho snímku Zvětšenina.
Stejně tak jako Nohy z vody Kurta Gebauera v jednom z jezírek v chodovském kancelářském komplexu. Ten je už druhým rokem covidově vylidněný, ale lidé ze sousedícího sídliště se sem naučili do pečlivě pěstěného parčíku s vodními plochami chodit. Za odpočinkem, za uklidněním. Rodiny s malými dětmi sem míří hlavně kvůli kachním rodinkám. Mámy kachny tu teď zaučují do života už mírně odrostlá káčata, otcové kačeři to vše zpovzdálí pozorují.
Strážce streamu
