Taky si to mohl majitel za třicet let už líp natřít. To mě často napadalo při pohledu na jeden dům na Malostranském nábřeží. Výstavné domy v okolí se už většinou skvějí novotou, zašedlé barvy a omítky předlistopadových desetiletí jsou ty tam. To nemají, sakra, na pořádnou fasádu? Omlácené vstupní dveře, klika veškerá žádná. Ale „nestarat“ se o nemovitost, alespoň na první pohled, může být výhodné. Protože zanedbaný dům s nenablýskanou fasádou může být zlatějším dolem než dům pečlivě oprašovaný a udržovaný.
Rohový obytný dům, ale svým způsobem i palác, stojí na rohu Malostranského nábřeží a Vítězné ulice. Má číslo orientační 1 a na rozdíl od svého dvojčete s číslem orientačním 3 působí zvenčí zanedbaně, ospale a neudržovaně. Uvnitř je tmavý, mramorově chladný, nepřívětivý. Jenže jeho kouzlo „zchátralosti“ je záměrné. Odpradávna slouží filmařům od nás i ze zahraničí coby filmová kulisa zvenčí i zevnitř. Štábů, které zde za poslední desetiletí natáčely, bylo nepočítaně. Lze ho využít pro filmy z 19. století, dokreslí atmosféru první republiky, první i druhé velké války, ale poslouží i štábům, které chtějí vznešený půvab konzervativních bytů, domů chodeb. Podobně často využívají filmaři i krátký a úzký prostor před domem. Při vhodném úhlu lze ze záběrů eliminovat provoz tramvají na blízkém mostě Legií i davy turistů v přilehlém parku na Kampě. A nepoznáte ani, jestli jste v Praze, New Yorku, Římě, Londýně nebo Paříži.
I to je důvod, proč je dům na první pohled stále stejný, omšelý. Protože ten sousední téměř obdobného stylu, je už opravený, péče je na něm patrná. Ale schází mu ona patina, kterou jsou hledači lokací při pohledu na dům č. o. 1 uvnitř i zvenku tak okouzleni.
Poprvé jsem ho zaregistroval v epizodě seriálu Hříšní lidé města pražského, v Telegramu z Neapole. Dva zlatníci se tu snaží dobýt svých peněz nebo alespoň šperků od podvodníka v podobě Miloše Kopeckého, který jim i s drahocennostmi vzal roha do Itálie. Dům a jeden z jeho bytů si zahrál i v Kamarádovi do deště. Částečně se uplatnil balkon domu směřující k Národnímu divadlu, stejně tak ulice před domem, i v životopisném dramatu o protektorátním mistru a ministru propagandy Emanuelu Moravcovi Anatomie zrady.
Naposledy jsem zaregistroval nábřežní dům na reportáži o dopadených zlodějích. Ti se vydávali za členy filmového štábu a odnesli si z chodby filmovou techniku za několik milionů. Příběh přece jen skončil dobře, lapkové nezametali stopy kvalitně a poměrně rychle skončili v poutech.