„Do vozovny jsem se nahlásil,“ říká řidič Jan Šurovský a při tom mačká tlačítka na malém přístroji, který je vlevo od jeho sedadla. V tu chvíli si lehce posteskne, že oproti současným tramvajím řidič v T1 moc prostoru na osobní věci nemá. Je sobota 7.13 hodin. Následuje kontrola zásob písku, které má vůz na přední nápravě pod podlahou. Pak si spolu s průvodčí Karolínou Vobořilovou ladí noty, jak se budou vzájemně dorozumívat. Ve voze není reproduktor, proto stanice hlásí průvodčí, tak jak to bylo v době, kdy vůz po Praze jezdil v běžném provozu.
V malé ohrádce pro průvodčí, která sedí bokem do směru jízdy, jsou spínače pro ovládání dveří. „Přední dveře jsou moje,“ říká Šurovský Vobořilové, ona bude mít na starosti prostřední a zadní. Při „generální zkoušce“ před odjezdem je v tramvaji veselo. Už se ale otevírá závora a T1 se po šestatřicetileté pauze vydává do běžného provozu. Na první křižovatce ulic Patočkova a U Brusnice zatáčíme doprava a na další křižovatce opět vpravo. Blížíme se k zastávce Brusnice, je 7.33 hodin. Ačkoliv na ní nikdo není, průvodčí Vobořilová zkouší hlasivky a hlásí: „Příští zastávka Pohořelec“. K tomu Šurovský dodává, že tam máme být za dvě minuty. Svižnou jízdou míjíme protijedoucí dvaadvacítku.
Když se tramvaj blíží k Pohořelci, z dálky si ji fotí první člověk, který do ní po chvíli nastupuje. Na zastávce Sibeliova přibudou další tři lidé. Je 7.42 a Vobořilová hlásí „Vojenská nemocnice“. Do vozu mlčky nastoupí vyšší slečna, která se po tramvaji nejistě rozhlíží, jakoby nevěděla, ve kterém je století.
Na zastávce Petřiny si k předním dveřím popoběhl starší muž, který s radostí říká blonďaté průvodčí, že z jízdy bude mít příjemný zážitek. Ta jen tak mezi řečí už poznamenává, že bude zřejmě trochu vymluvená, proto musí více křičet.
Za moment přijíždíme na konečnou Sídliště Petřiny. „Jsme tady na čas,“ hlásí řidič minutu po tři čtvrti na osm. „Vůz je vyladěný na rychlost šedesát kilometrů v hodině, tak mu dělá dobře jet šedesát. Když se jede dole ve městě, jede se relativně pomalu, ale při jízdě třeba z Baterie nahoru to nejde jinak, než naplno. Svojí koncepcí je to americká tramvaj, takže zavřít dveře, našlápnout, pořádně se rozjet, zastavit. Takto americké interurbans – meziměstské tramvaje – fungovaly,“ poznamenává k pocitu z jízdy čtyřiačtyřicetiletý Šurovský. Ten v dopravním podniku má funkci technického ředitele a je také členem představenstva společnosti. Pražské tramvaje přitom ale řídí už od svých dvaceti let.
Řidič má u nohou tři pedály. Pravý pedál jízdy, prostřední brzdový a levý. Tomu se v tramvajáckém žargonu říká mrtvý muž. Je to bezpečnostní spínač, který levá noha musí neustále tlačit k zemi. Pokud ho povolí, vůz začne zvonit a brzdit na maximum. Po pravém boku řidiče je páka pro použití reverzu, vpřed, nula a vzad. Vlevo od jeho sedadla páka pomocného sypače písku.
Na konečné si cestující tramvaj fotí, dokonce se za ní otočí i řidič kolem jedoucí pražské záchranky. Průvodčí Karolína Vobořilová, která bude odpoledne té jedničku také řídit, posílá její fotografii na Instagram dopravního podniku.
V 8.03 hodin odjíždíme na čas z konečné Sídliště Petřiny. Při cestě dolů do centra města se s námi vracejí milovníci MHD, takzvaní šotouši, kteří se na její jízdu připravovali. Vůz se ale už plní běžnými cestujícími.
Zanedlouho průvodčí hlásí zastávku Chotkovy sady. Když z ní vyjíždíme, Šurovský říká, že máme mírný časový předstih, proto pouští dvaadvacítku, která se blíží ze směru od Letohrádku. Poté za ní s odstupem sjíždíme rychlostí kolem 30 km/h, v zatáčce u Jeleního příkopu jedeme ani ne dvacítkou.
Na Staroměstské nastupuje paní, která s úsměvem hned průvodčí říká: „To je nádhera.“ U Karlových lázní se starší žena po nástupu dotazuje, zda je to normální tramvaj. Vobořilová připomíná, že je v sobotu a neděli mimořádně otevřené Muzeum MHD ve Střešovicích, proto jsou jeho součástí i tyto víkendové jízdy. Cestující neváhá a hned si fotí kokpit řidiče.
Na Karlově náměstí průvodčí hlásí: „Karlovo náměstí, příští zastávka Moráň“. Šurovský vidí, že tramvaj zezadu dobíhá vysoký mladík v modré bundě. „Ještě na něj počkáme, máme čas“. Sotva chlapec vběhne do vozu, vydýchává se a už ze zadní plošiny fotí. Na zastávce Palackého náměstí tentýž mladík vybíhá ven směrem k nábřeží. Jen proto, aby si tramvaj nafotil v zatáčce. Pak znovu běží a nastupuje.
Poté co se tramvaj otočila v Braníku a dojela do Podolí, je už úplně plná. Na ceduli u řidiče je napsáno, že vůz 5002 má 26 míst k sedění a 56 k stání.
Netrvá dlouho a tramvaj míří opět nahoru do kopce od Baterie k Vojenské nemocnici. Tam starší muž se šibalským úsměvem zkouší průvodčí otázkou, zda má dopravní podnik už tak málo tramvají, že musí nasazovat tento starý typ. Vobořilová opět trpělivě vysvětluje, proč tudy T1 jede.
Při zpáteční cestě se na zastávce Baterie nahrne do vozu celé družstvo mladých florbalistek s taškami a florbalovými holemi. V tu chvíli se ozývá to, co byli cestující zvyklí slýchat v dobách největší slávy této tramvaje. „Postupujte dále do vozu,“ hlásí Vobořilová. Nápis s obdobným upozorněním je i na stěně proti předním dveřím. U průvodčí se totiž dříve platilo, a ta pak cestující slovně popoháněla dále.
„Tak dneska budeme jezdit tam a zpátky. My dneska nehrajeme,“ vyslovují nahlas svoje přání žákyně florbalového oddílu FBC Dragons Kyjov, které nakonec dojely až na konečnou do Braníka. Hrály totiž turnaj na místním Hamru. Ještě před tím ale poprosily Vobořilovou a Šurovského, aby se s nimi společně před znovu oživlou té jedničkou vyfotili.
Řidička má i topičský průkaz na lokomotivuPár otázek jsme položili Karolíně Vobořilové, která T1 řídila v sobotu odpoledne. Na Instagramu @tramvajacka máte dnes 2454 sledujících. Jaký s ním máte úspěch? Tramvajařina není jen práce, je to koníček, můj život, životní styl, který máme s partnerem. Je to jiný level. On také jezdí? Ano, se mnou by to asi žádný jiný nevydržel. Kromě modelařiny dělá také lehkou údržbu tramvají. Zároveň je jako brigádník také řídí. V Liberci. V Liberci? To tam dojíždí? Ano, třeba třikrát za měsíc si tam prostě jede zajezdit tramvají. Váš dnešní kolega Šurovský jezdí už od 20 let. Vy sedm let. Jak jste se k tomu dostala? Otec je tramvajákem o třicet let déle než já, čili začíná sedmatřicátý rok. Takže od malička jsme chodili na tramvaje, na autobusy, na veteránské srazy, na mašinky. Proto i já jsem začínala jako průvodčí nostalgických vlaků, mám i topičský průkaz na parní lokomotivy, doma mám i skútra Čezetu Prasátko. Jsem prostě takový člověk. Takové mladé retro… Asi ano, mladé retro. Ještě k Instagramu. Lidé vás na něm více obdivují nebo peskují? Je pravda, že se více setkávám s obdivem. I když hanění je na sociálních sítích všude, pokud je někdo více vidět než normálně. Tetování tramvaje na levém stehně, co máte na Instagramu, je nálepka, nebo fakt tetování? Ano, opravdu mám na stehně vytetovanou tramvaj. Dělal to autor, od kterého mám doma obrazy, tak jsem si jeho obraz nechala vytetovat na nohu. Na Fléru mají vaše vykrajovátko s motivem tramvaje. Děláte ještě něco jiného? Vykrajovátko na sušenky podle mého návrhu mi nabídla kdysi jedna firma. Dělala jsem i trička a hrnečky s potiskem tramvají, autobusů, metra. Mám spoustu nápadů. Když lidé vidí blondýnu řídit tramvaj, jak na vás reagují? Jsem hodně usměvavá, hodně pozitivní člověk, takže lidé na mě reagují pozitivně. Jen asi dvakrát za sedm let, že se mnou pán nechtěl jet, protože jsem blondýna a navíc řídím tramvaj. Jaký máte pocit z dnešního dne? Lidé si to užívají, je to pro ně něco jiného. Spousta z nich se vrací zpět do dětství, kdy s tou tramvají jezdili. Mnoho dalších neví, že něco takového existuje a to je myslím velké lákadlo pro muzeum. Mnozí lidé se při výstupu z tramvaje s vámi loučili. Přejí hezký den, hezkou směnu, jsou veselí a úplně jiní než v běžném provozu. Které bylo vaše první povolání? Řidička tramvaje, tohle je první. Bude to i poslední? Já myslím, že ano.  Karolína Vobořilová zářící štěstím - dopoledne průvodčí, odpoledne a večer řidička tramvaje. T1 vůz číslo 5002. |
Šurovský řídí tramvaj se dvěma vysokoškolskými diplomyNarodil se v roce 1974 v době, když končily staré vozy, neboť se otevíralo metro. „Přesně já jsem dítě metra a konce starých tramvají,“ říká a dodává, že jediné jiné tramvaje pak byly T1 až do přelomu let 1982-83, kdy se postupně vyřazovaly po dodávce 20 nových tramvají. Vyřazování podle něj i trochu urychlila tehdejší největší nehoda, kdy se převrátila T1 na Letné. Ta se nestala vinou T1, ale řidiče, který vjel do nesprávně postavené výhybky do odbočky vysokou rychlostí. Nicméně i to asi symbolicky jejich provoz ukončilo. Po druhém ročníku vysoké školy, když mu bylo 20 let, si udělal o prázdninách řidičské oprávnění na tramvaje. Od té doby jezdil na vedlejší pracovní poměr do doby, než udělal vysokou školu. Pak ještě studoval další vysokou školu – dopravní. „Poté jsem si říkal, že je škoda o kvalifikaci přijít. Měl jsem jít na civilní službu, takže jsem si to před ní změnil na stálé zaměstnání. Po civilní službě jsem se vrátil na své původní pracoviště.“ Stále jezdil i se dvěma vysokoškolskými diplomy. V roce 2005 Šurovský dostal nabídku šéfovat vozovně Vokovice. Tam pracoval do doby než v roce 2007 přišla další nabídka - vést dopravní cestu tramvají. V roce 2011 byl jmenován technickým ředitelem dopravního podniku. V roce 2018 přišla přibližně ¾ roční pauza, ve které zastával pozici vedoucího jednotky Historická vozidla. Od Nového roku je opět technickým ředitelem a zároveň se stal i členem představenstva Dopravního podniku hl. města Prahy.  Jan Šurovský s tramvají T1 na zastávce Kublov. |
