Město Urbo Kune (v esperantu společné město) je inspirováno myšlenkou komponovaného urbanismu rakouského teoretika architektury Jana Tabora, do jehož projektu je zapojena řada umělců, teoretiků, filozofů, architektů a hudebníků. „Město není navrhováno na základě regulací a typologie, ale je komponováno na základě partitur podobně jako hudba,“ řekl architekt Petr Hájek, pod jehož vedením studenti Fakulty architektury ČVUT v Praze a VŠVU v Bratislavě model během dvou let vytvořili jako své ročníkové práce.
„Se studenty se v současnosti zabýváme konfliktem města s krajinou, klademe si otázku, jak definovat jejich hranici. Projekt membránového města hledá možnosti, jak revitalizovat krajinu zničenou průmyslem a jak zacelit její jizvy,“ říká Hájek.
Utopické město pro 30 tisíc obyvatel navrhli do těžební jámy kamenolomu. Byl rozdělen do několika různě dlouhých koridorů o šířce 11 metrů. Studenti do jednotlivých částí navrhovali obytné čtvrti, vzdělávací a kulturní prostory, zahrady, obchody, hřbitovy, ale také skokanský můstek, skatepark, pěstírnu konopí, pivovar, veřejný dům i vězení.
Knihovna, vizualizace 2015.
Lom na Zbraslavi, vizualizace 2015.
Tobogánový park, vizualizace 2015.
Miloše Urbana požádali, aby vymyslel fiktivní příběh o městě. Autor říká, že román je prvním dílem, které začínal psát na zakázku. Do města je v jeho románu povolán knihovník, aby vybudoval veřejnou knihovnu. S Urbem se však nesžívá snadno a sílí v něm pocit, že město, budované s vidinou slávy a pak nikdy neprobuzené a ke svému účelu nevyužité, si žije vlastním tajným životem, o kterém nemá společnost ani stát tušení.
Struktura modelu města bude podle Hájka sloužit také jako partitura, kterou Kristýna Lhotáková a Ladislav Soukup zhudební. Na Urbo Kune vyzdvihuje především propojení, architektury, urbanismu, výtvarného umění, filmu, hudby a divadla, jež nestojí vedle sebe, ale vzájemně se doplňují.
Strážce streamu
