Proč se výstava jmenuje Polojasno?
Výstava je rozdělená na dvě části. První část zachycuje New York a je k vidění ve třetím patře, v posledním patře je pak část věnovaná Praze. Obrázky jsou ale pro diváka jasné jen napůl. Mám ráda, když se divák nad obrázkem zamyslí a hledá v něm svůj vlastní příběh, který si sám vyfantazíruje. Samozřejmě, mám také nějaký svůj příběh, ale sděluji ho vizuálními prostředky a ne slovy, protože to mi nejde.
Speciální příloha: (Do)kreslené Česko Elišky Podzimkové |
Proč přijít na vaší výstavu?
Troufám si říct, že je to trochu jiný pohled na svět, prostřednictvím ilustrace a fotografie, které se navzájem doplňují. To znamená, že spojují ten reálný svět s mou fantazií, to se asi nejvíce blíží tomu, co chci svými uměleckými prostředky sdělit.
Pracovalo se vám s motivem Prahy lépe?
V New Yorku, kterému se říká betonová džungle, to bylo pro mě poměrně jednoduché něco dokreslit, ale s Prahou to tak jednoduché není. Protože Praha jako taková je pohádková sama o sobě, takže přidávat tam něco fantazijního je těžké. Praha mi přijde víc surrealistická.
Co vás na Praze bavilo?
Pro mě bylo vůbec pozitivní se do Prahy vrátit po tom, co jsem strávila přes rok v New Yorku. Uvědomila jsem si, že Praha má něco do sebe. Přitom jsem do New Yorku odlétala s tím, že mě to v Praze nebaví a nemám tu co objevovat. Ale pak jsem došla k opačnému závěru, když se mi po Praze začalo stýskat. Přijela jsem zpátky a řekla jsem si: Tady je to vlastně dost dobrý.
Co vás trklo do očí, když jste se vrátila do Prahy?
V Praze se toho změnilo víc, přibyly kavárničky pro mladé lidi. Líbí se mi pouliční umění. V jedné ulici u Národní třídy jsou sochy žen, které místo hlavy mají velký svítící balon, ale všimne si jich málokdo. Kousek od Divadla Na Zábradlí sedí laminátová slečna a v noci jí tluče červeně nasvícené srdce. Je to kouzelný, když to najdete. Snažím se nekoukat dolů nebo do země, ale kolem sebe a objevovat veřejné umění a věci kolem.
Co považujete za svůj úspěch?
Já teď můžu říct, že jsem našla sebe sama. To je pro mě momentálně největší úspěch.
Dostala jste se s fotkou na titulku newyorského Metra. Co tomu předcházelo?
Projekt AnimateNY s mými dokreslovanými fotografiemi, který vznikl původně na Instagramu a díky této sociální síti se hezky rozšířil po celém světě.
Dneska máte na Instagramu asi 60 tisíc sledujících...
Teď se tolik tomu nevěnuji, ale byla to hodně intenzivní práce. Tenkrát jsem vytvářela a sdílela dva obrázky denně. Máte následně okamžitou zpětnou vazbu.. Právě na Instagramu je velká newyorská komunita a lidi z ní mě začali oslovovat, jestli bych jim neupravila jejich obrázky. Dostala jsem se do podvědomí těch, kteří fotí a žijí v New Yorku a potom si i všiml newyorský deník Metro. Na jejich titulce vyšel obraz, kterému pracovně říkám Pulp Fiction. V New Yorku mají takové notoricky známé výfuky z metra, ze kterých vychází pára. K jednomu jsem domalovala elegantní paní, která kouří a za ní projíždí newyorský taxík. Bohužel jsem ten den byla zrovna v Praze, tak jsem si jen představovala, jak si lidé v New Yorku po ránu prohlížejí noviny s mojí fotkou. Tu fotku si můžete prohlédnout ve třetím patře na výstavě.
Deník Metro odstartoval to, že jsem do New Yorku odjela na další dobu. Fotky si všimli na New York Film Academy, kde jsem absolvovala krátký letní workshop, dva roky předtím, než tato fotka vyšla. A když si potom v článku pod fotkou přečetli, že jsem to já a že jsem tam studovala, dostala jsem nabídku práce v jejich marketingovém oddělení. Snažila jsem se nějak oživit jejich marketingové nástroje a sociální sítě.
Jaké to bylo?
Později jsem zjistila, že to není to, co chci. Americký sen se rozplynul. Bylo to hodně svazující. New York je úžasné místo plné energie, ale všichni jsou hodně orientovaní na kariéru a jsou to velcí sólisti. Až mi to začalo být vlastně nepříjemné. Pro mě je asi důležitější mít kolem sebe kamarády a rodinu. Zkušenost je to ale super, hodně se tím změnilo, ale neměla jsem potřebu tam zůstávat déle.
Koukám, že máte na rukou oči?
Souvisí to s turné Tomáše Kluse, na kterém spolupracuji. Jmenuje se Recyklus a celý koncept je o recyklaci. Chceme veřejnost ponouknout se zamyslet nad tím, co děláme naší planetě a toto je takový symbol, nezavírejte oči před tím, co se děje. Blbnuli jsme na koncertě a už tomu říkáme oční vyrážka, protože to pak na koncertě mají všichni, tak říkám bacha, je to nakažlivý! (smích)
Zpracovávala jsem vizuálně celé turné. Od plakátů po veškerý propagační materiál. Navrhovala jsem i scénu, na které je velký surrealistický smeťák. Byla to pro mě úplně nová zkušenost od animovaného filmu po scénografii. První koncert byl 30. září. Muselo se to udělat variabilní, protože každé pódium je jiné, máte škálu od 5 do 25 metrů. Jsou to takové skládací divadelní kulisy. Kolem Tomáše je skvělá parta lidí a moc mě ta práce baví.
Jaké to bylo tvořit pro Jamieho Olivera?
To byla taky instagramová náhoda. Má víc fotografů, ale David Laftus je jeden z jeho hlavních, který mu fotí všechny kuchařky. Právě David mě oslovil, jestli bych mohla upravit nějakou jeho fotku a že to pak Jamiemu pošle. Měla jsem fakt radost, protože máme Jamieho s mámou moc rády.
Po měsíci mi psala jeho asistentka, že se jim to hrozně líbí a jestli bych byla ochotná vytvořit malý spotík na Instagramu na propagaci Food Revolution Day, což je každoroční Jamieho akce. Snaží se naučit děti, aby se začaly zdravěji stravovat a nejedly jen fast foody. Je to taková osvěta, protože děti občas neví, jak vypadá třeba kedlubna. Někdy bych se s ním chtěla sejít osobně. Zatím mi jen poslal děkovný e-mail. (smích)
Na čem pracujete teď?
Další projekt, který nosím v hlavě už rok a půl, se snažím posunout dál společně s mou paní doktorkou Lucií Hrdličkovou z dětské onkologie v Motole, která založila projekt Můj nový život. Cílem projektu je šířit ve společnosti osvětu dětských onkologických onemocněních.
Sama jsem si tím prošla a tvrdím, že jsem dost pozitivní člověk, a tak tvrdím, že léčba je ze 70 procent v hlavě. Jakmile si řeknete, to nepůjde, je to konečná, tak to samozřejmě nepůjde, i kdyby léčba byla jakkoliv špičková. Lucie to dělá skvěle, protože ukazuje svým pacientům, že radostný svět okolo pořád funguje a momentální život není jen nemocniční bublina, ve které trávíte všechen čas.
Plánujeme další obrazovou výstavu, kterou se snažím pojmout jinak. Udělali jsme pár zkoušek s kamarádem fotografem Petrem Hricko. Samotné focení v Motole byl báječný zážitek. Na dětech bylo vidět, jak si užívají, že se děje něco jiného. Odcházeli jsme nakonec nabití energií. Mysleli jsme, že se děti budou stydět. Holčina s kapačkou nám jezdila po chodbě na kapačkovém stojanu až z nás sestřičky byly nesvé.
Pak jsem si fotky vzala pod svojí ruku a dokreslila tam nějaké příšerky. Petr má dost náladové fotky a já se do toho snažím dostat pozitivní světlo. Tak se nám snad daří zobrazovat, o co skutečně jde. Uvidíme, kam se to bude posunovat dál.
