Jak vznikl název desky, ve kterém jsou obsaženy všechny písně?
To se vám stane, když dlouho hledáte název, až zjistíte, že vás to vůbec nebaví. Vzhledem k tomu, že jsem všechny písně pojmenovala přídavným jménem, tak si každý může vybrat, která z nich je název desky zrovna pro něj. Přišlo mi to vtipné. Deska je hrozně autobiografická, takže všechny ty písně jsem já.
Jak dlouho jste album připravovala?
Principiálně už od vydání toho prvního, takže vlastně tři roky. Průběžně jsem psala texty a hudbu. Natáčeli jsme ale až na konci srpna. Takže do finální podoby to trvalo zhruba tři měsíce.
Když píšete, tak už víte, které nástroje a aranže byste chtěla v písni mít?
Vlastně nevím. Prostě jen napíši text a zhudebním ho. A pak probírám s kytaristou Josefem Štěpánkem, jakou podobu by ta písnička mohla mít. On je autorem aranží, které spolu konzultujeme. Moje zadání je třeba: ‚To by chtělo jako, když je něco impulzivně obsesivní.‘ A Josef je ten, kdo to přeloží do muzikantské řeči. Pak přijdou muzikanti a vnesou do toho ještě něco svého.
Tak to je možná zajímavější postup, než když je zaběhlá kapela řadu let?
To je pravda. Ale samozřejmě to mají se mnou muzikanti těžké, protože já jim to říkám lidštinou a oni mají muzikantštinu.
Co tedy můžou posluchači na desce čekat, když vás znají z televize či divadla v různých rolích?
V desce se odráží poslední tři roky mého osobního života. Písně se týkají jak mých pocitů ze společnosti, tak mého partnerského života. Probíhá v nich rozchod i snění o lásce, která by měla formu, jakou si člověk přeje. Jsou hodně melancholické.
V textech si hrajete i s češtinou. Děláte si poznámky, když vás něco napadne?
Nějaké téma a emoci nosím v hlavě dlouho a jednoho dne to přijde a já napíši píseň. A to je rychlý proces. Nejdelší na tom je většinou zhudebnění. Ale třeba duet Tvá s Tomášem Klusem byl napsaný i zhudebněný za 20 minut. Češtinu mám ráda, tak snad je to znát.
Bylo těžké se domluvit s Tomášem Klusem?
My se známe dlouho. Tu písničku jsem původně měla zpívat sama, pak jsme ale s Josefem Štěpánkem přišli na to, že je to škoda. Ten text je vyprávění v první a třetí osobě. První, kdo jsem si myslela, že by to dokázal správně zazpívat a kdo by se ke mně hodil, byl Tomáš. Říkala jsem si, že je to nereálná myšlenka. Až na dotočné seriálu Na vodě, kde jsme spolu hráli, jsem se mu přiznala. On řekl, že si to rád poslechne. Líbilo se mu to, tak jsme píseň natočili. A mám z toho strašnou radost. Myslím, že je to krásné, že si vše hezky sedlo.
Deska je venku několik dní a už jste jí pokřtila, jaké máte ohlasy a jaké bylo živé vystoupení?
Já z toho mám krásné pocity. Atmosféra na křtu byla úžasná. Pozitivní ohlasy mám i od lidí, co poslouchají jiné žánry. Určitě bych chtěla víc koncertovat. Já mám ale tak dobré muzikanty, že jim nemůžu dát pětistovku za koncert. Písničky jsou spíš do klubů a já si teprve musím najít posluchače. Další problém je vytíženost má i muzikantů. Ale určitě bychom chtěli mít turné po klubech.
Na desce je ale také jedna píseň, jejíž text jste nenapsala. Jde o Černý šál od Puškina. Proč jste se rozhodla tuto báseň na album zařadit?
Četla jsem sbírku Puškinových básní v překladu Hany Vrbové a když jsem došla k Černému šálu, tak jsem rovnou brala do ruky nástroj a během deseti minut to bylo zhudebněné. Je to nádherná balada. Já jsem trochu ujetá na ruské autory.
Kde berete a hledáte hudební inspiraci?
Poslouchám hudbu hodně. Ovlivňuje mě alternativní světová muzika. Ale jsem také fanynka Marilyna Mansona či Madonny. Mám tedy velký rozptyl. Co ale nejvíc poslouchám v autě, je třeba Black Dub či Brian Blade. Když skládám, mám výhodu, že nejsem muzikantka, tak neslyším nic cizího. Jenom melodii. Třeba bych ráda napsala popovou píseň. Moje inspirace ale především pramení zevnitř. Kdyby byl na desce jakýkoliv kalkul, tak si to nevydávám sama.
Vy jste v mládí hrála na nějaký hudební nástroj?
Ve třetí třídě jsem začala chodit na klavír, ale byla jsem líná cvičit. Přestože učitelka říkala, že mám ideální dlouhé prsty, tak mě to nebavilo. Až v roce 2012 jsem dostala ukulele, protože jsem chtěla na něco hrát, ale aby to nemělo moc strun a bylo to přenosné. Pak jsem napsala první píseň.
Co se týče divadla, chystáte něco aktuálně?
Zrovna v pátek budeme mít premiéru Snu noci svatojánské, kde hraji Hippolitu a Titánii. Režisérka Kateřina Dušková použila i prvky nového cirkusu, třeba šálovou akrobacii. Scénu dělal Hynek Dřízhal. Pro Fidlovačku to je nestandardní forma, ale Shakespeare zůstává Shakespearem.
V posledních týdnech jste byla k vidění v pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Jak na něj vzpomínáte?
Mám ji ráda. Dělat zábavu je dost náročné, i masovou. Ten pořad je moje srdcová záležitost. Nikdy mě nenapadlo, že budu tak nadšená z komerčního pořadu na komerční televizi.
Jak dlouho jste se vlastně každému ze soutěžících věnovala před jednotlivými koly?
Je na to vlastně ve výsledku jen pět dní. Takže s každým strávíte tak hodinu a pak jsem kdykoliv na telefonu. Není potřeba tolik času na to jim všechno říct, ale pak to hlavně oni sami musí nazkoušet. Dobré bylo, že jsem viděla, jak pak pokročili od těch úvodních příprav. Měla jsem i výhodu, že jsem předtím soutěžila, že jsem věděla, na co se soustředit. Ke konci už ale byli všichni tak dobří, že nemělo ani cenu je hodnotit.
Jste už léta spjatá s označe ním „blbá blondýna“. Nyní jste zrzka. Neopouštíte ji?
V žádném případě. Když jsem správně blbá, tak je publiku jedno, co mám na hlavě.
