Svoje okolí překvapoval originálními nápady, jako byla vážená poezie, která se platila na váhu, nebo sadou na opravu raněných duší. „Soupravu nabízel lidem, kteří se mu zdáli smutní, a jednou jsem ji dostal k narozeninám, kdybych ji náhodou potřeboval,“ říká jeho syn Vojta.
Honza byl známý i díky recyklaci. Sbíral vyhozené knihy, které nosil buď do antikvariátu, nebo do Skoby, kde je znovu použili na obálky diářů a zápisníků „Spoustu běžných předmětů, které posbíral odložené po Praze při svých každodenních štacích, zrecykloval a oživil vtipem, který často převrátil jejich účel. Jednu dobu téměř každého, s kým se střetl, obdaroval nahřívací fleecovou šálou se slovy: Ha! Teď jsem tě ošálil,“ směje se jeho dcera Hela.
Honza ovlivňoval řadu lidí, a to už v mládí. „Ačkoliv jsem vážnou hudbu neposlouchal, s Honzou jsme se často vymluvili na nevolnost, abychom mohli na koncert do kostela svatého Jakuba.
Tenkrát to ještě nebylo tak turisticky profláknutý,“ vzpomíná na Honzu jeho spolužák a kamarád Karel Cudlín, fotograf, který získal 16 ocenění na Czech Press Photo. Chodili spolu na Gymnázium Na Pražačce a pak se potkali na studiích na FAMU.
Právě Honza byl jedním z iniciátorů, kteří rozjasňovali šedivé zdi pražských ulic v 70. a 80. letech. Psával básně na zdi ještě předtím, než vznikla Lenonova zeď na Kampě. Básně psal a dával svým přátelům a známým. Ve spolupráci s jeho rodinou tak vzniká sbírka básní Samolibé verše, které posbírali jeho děti. Na její tisk se vybírá přes crowdfundingovou kampaň, kde je možné si knihu i předplatit. Poté bude v neoficiální distribuci, nepůjde do nakladatelství. Nárazově budou oznamovat její prodejní místa.
Podle Cudlína byl ovlivněn prokletými básníky a celou beatnickou generací, a zároveň se jedná o generační výpověď 70. a 80. let. „Pro mě se to těžko hodnotí, když autora znám osobně a váže se mi k tomu neuvěřitelné množství vzpomínek a historek,“ říká Cudlín.
Honza vyrůstal na Vinohradech „u komína“, jak se říkalo čokoládovně Flora na Floře. „Byli jsme čtyři, co se hodně kamarádili: Václav Bitner, který tehdy taky psal básně, Honza Borna, divadelní režisér, který letos umřel, Honza Badalec a já,“ vzpomíná Cudlín. I když z gymnázia odešel na konci druhé ročníku, stále se potkávali.
Už na gymnáziu byl Honza výrazná osobnost. „Strhl na sebe pozornost v dobrým slova smyslu a myslím, že hodně lidí ovlivnil,“ vzpomíná Cudlín. Honza pocházel z intelektuálské rodiny, jeho matka se například znala s Otou Pavlem. A tak byl sečtělejší než jeho vrstevníci. „Zajímal se o literaturu a znal věci, který jsem zatím jen tušil. Například to byla poezie, Václav Hrabě a Bídníci. Byl to jeden z prvních, který do školy nosil knížečky, ať už o byl Arthur Rimbaud a prokletí básníci nebo Lawrence Ferlinghetti,“ dodává Cudlín.
Zajímal se i o divadlo. „Honza nás v 16 letech zatáhl do malých divadel. Například to byl Rubín a jeho A Studio, divadla Na okraji na Malé Straně, kde pak působil, i divadlo poezie Radima Vašinky,“ říká Cudlín. „Jeden z prvních literárních večerů, které jsem s Honzou absolvoval, byl v prváku na gymplu. Bylo to scénické pásmo básní Oldřicha Wenzla na Hřebenkách,“ dodává
Prošel řadou zaměstnání. Jeden čas jezdil tramvají. Dokonce měl i svatbu v tramvaji s první manželkou, režisérkou Viktorií Čermákovou. „Byl i topič v hotelu Evropa, kam jsme za ním občas chodili,“ vzpomíná na Honzu kamarád Cudlín.
Jeho nejoblíbenější místa v Praze byla Žižkov, Karlín a Skuheř podle syna Vojty. „Nejoblíbenější místo v Praze bylo pro tátu alespoň v posledních dvou letech určitě ASC Klinika. Skoro každou neděli večer ho pak bylo možné potkat na mši svaté u Nejsvětějšího Salvátora,“ vzpomíná Hela.
Stále všechny překvapoval nápady, ale i schopností komunikace. „Ale i po tom, kdy se z něj stal částečný bezdomovec a přespával po kamarádech, tak měl neustálý optimismus a padaly z něj nápady,“ říká Cudlín. Používal internet, znal věci a věděl, co se děje v kultuře, ve společnosti. Dalo se s ním diskutovat o všem možném v různých druhů oborů,“ říká Cudlín, který ho také fotil den před tím, než zemřel. „Jeho dcera mi říkala, že má rakovinu a není mu moc dobře, tak jsem mu hned volal. Prosil mě, ať mu přivezu růžové víno a náplň do elektronické cigarety. Ještě jsme se prošli, ale cítil se unaveně,“ uzavírá Cudlín.
