Bezdomovci Honzovi Badalcovi vydají po smrti knihu básní

Svoje okolí překvapoval originálními nápady, jako byla vážená poezie, která se platila na váhu, nebo sadou na opravu raněných duší. „Soupravu nabízel lidem, kteří se mu zdáli smutní, a jednou jsem ji dostal k narozeninám, kdybych ji náhodou potřeboval,“ říká jeho syn Vojta.

Honza byl známý i díky recyklaci. Sbíral vyhozené knihy, které nosil buď do antikvariátu, nebo do Skoby, kde je znovu použili na obálky diářů a zápisníků „Spoustu běžných předmětů, které posbíral odložené po Praze při svých každodenních štacích, zrecykloval a oživil vtipem, který často převrátil jejich účel. Jednu dobu téměř každého, s kým se střetl, obdaroval nahřívací fleecovou šálou se slovy: Ha! Teď jsem tě ošálil,“ směje se jeho dcera Hela.

Honza ovlivňoval řadu lidí, a to už v mládí. „Ačkoliv jsem vážnou hudbu neposlouchal, s Honzou jsme se často vymluvili na nevolnost, abychom mohli na koncert do kostela svatého Jakuba.

Tenkrát to ještě nebylo tak turisticky profláknutý,“ vzpomíná na Honzu jeho spolužák a kamarád Karel Cudlín, fotograf, který získal 16 ocenění na Czech Press Photo. Chodili spolu na Gymnázium Na Pražačce a pak se potkali na studiích na FAMU.

Právě Honza byl jedním z iniciátorů, kteří rozjasňovali šedivé zdi pražských ulic v 70. a 80. letech. Psával básně na zdi ještě předtím, než vznikla Lenonova zeď na Kampě. Básně psal a dával svým přátelům a známým. Ve spolupráci s jeho rodinou tak vzniká sbírka básní Samolibé verše, které posbírali jeho děti. Na její tisk se vybírá přes crowdfundingovou kampaň, kde je možné si knihu i předplatit. Poté bude v neoficiální distribuci, nepůjde do nakladatelství. Nárazově budou oznamovat její prodejní místa.

Podle Cudlína byl ovlivněn prokletými básníky a celou beatnickou generací, a zároveň se jedná o generační výpověď 70. a 80. let. „Pro mě se to těžko hodnotí, když autora znám osobně a váže se mi k tomu neuvěřitelné množství vzpomínek a historek,“ říká Cudlín.

Honza vyrůstal na Vinohradech „u komína“, jak se říkalo čokoládovně Flora na Floře. „Byli jsme čtyři, co se hodně kamarádili: Václav Bitner, který tehdy taky psal básně, Honza Borna, divadelní režisér, který letos umřel, Honza Badalec a já,“ vzpomíná Cudlín. I když z gymnázia odešel na konci druhé ročníku, stále se potkávali.

Už na gymnáziu byl Honza výrazná osobnost. „Strhl na sebe pozornost v dobrým slova smyslu a myslím, že hodně lidí ovlivnil,“ vzpomíná Cudlín. Honza pocházel z intelektuálské rodiny, jeho matka se například znala s Otou Pavlem. A tak byl sečtělejší než jeho vrstevníci. „Zajímal se o literaturu a znal věci, který jsem zatím jen tušil. Například to byla poezie, Václav Hrabě a Bídníci. Byl to jeden z prvních, který do školy nosil knížečky, ať už o byl Arthur Rimbaud a prokletí básníci nebo Lawrence Ferlinghetti,“ dodává Cudlín.

Zajímal se i o divadlo. „Honza nás v 16 letech zatáhl do malých divadel. Například to byl Rubín a jeho A Studio, divadla Na okraji na Malé Straně, kde pak působil, i divadlo poezie Radima Vašinky,“ říká Cudlín. „Jeden z prvních literárních večerů, které jsem s Honzou absolvoval, byl v prváku na gymplu. Bylo to scénické pásmo básní Oldřicha Wenzla na Hřebenkách,“ dodává

Prošel řadou zaměstnání. Jeden čas jezdil tramvají. Dokonce měl i svatbu v tramvaji s první manželkou, režisérkou Viktorií Čermákovou. „Byl i topič v hotelu Evropa, kam jsme za ním občas chodili,“ vzpomíná na Honzu kamarád Cudlín.

Jeho nejoblíbenější místa v Praze byla Žižkov, Karlín a Skuheř podle syna Vojty. „Nejoblíbenější místo v Praze bylo pro tátu alespoň v posledních dvou letech určitě ASC Klinika. Skoro každou neděli večer ho pak bylo možné potkat na mši svaté u Nejsvětějšího Salvátora,“ vzpomíná Hela.

Stále všechny překvapoval nápady, ale i schopností komunikace. „Ale i po tom, kdy se z něj stal částečný bezdomovec a přespával po kamarádech, tak měl neustálý optimismus a padaly z něj nápady,“ říká Cudlín. Používal internet, znal věci a věděl, co se děje v kultuře, ve společnosti. Dalo se s ním diskutovat o všem možném v různých druhů oborů,“ říká Cudlín, který ho také fotil den před tím, než zemřel. „Jeho dcera mi říkala, že má rakovinu a není mu moc dobře, tak jsem mu hned volal. Prosil mě, ať mu přivezu růžové víno a náplň do elektronické cigarety. Ještě jsme se prošli, ale cítil se unaveně,“ uzavírá Cudlín.