Tátovo poselství? Musíme se bránit. Je to naše právo, říká dcera Lustiga

Kulturní program AL90 je bohatý. Jaká akce je podle vás výjimečná?
Mě byste se asi ptát neměla, protože vám klidně řeknu, že AL90 nabízí sedm premiér a že každá z nich je výjimečná. Ale kdybyste na mne hodně tlačila, tak bych řekla, přijďte na křest Krásně jsem si početl, knihy korespondence mého otce s Otou Pavlem a s rodinou v Praze z prvních let exilu (1968-1973). Přijďte na scénické čtení z novely Láska a tělo v Divadle Minor, které bude pokračovat v podobě turné po celé republice v podání Listování, a přijďte i na vernisáž Krajina Lustig v Kavárně Lucerna.

Arnošt Lustig

A jistě bych doporučila překvapení v Českém rozhlase, kde se uvede Arnoštova epická báseň Kantáta v realizaci Miroslava Buriánka. To, že Arnošt napsal i báseň, jsem se dozvěděla, až když mi ji vloni poslal bratr Pepi. Ale literáti jako Ludvík Aškenázy už v roce 1958 v úvodu k Arnoštové prvotině Noc a naděje upozorňovali, že v jeho střízlivém a moderním slohu, věty v sobě nesou ‚všechny znaky toho, co spojuje prózu s poezií a co dává najevo, jak letmé a nepostřehnutelné jsou hranice mezi žánry.‘

Kromě těchto novinek máme několik literarně-hudebních večerů se zajímavými lidmi, Arnoštovými kolegy a přáteli, i čtyrdenní filmovou přehlídku v Kině Lucerna s uznávanými moderátory, jako například Tatiana Fišcherová, Martina Kociánová, Jan Fingerland, Josef Klíma, kteří po projekcích povedou diskusi s obecenstvem.

Jak vznikla myšlenka uspořádat AL 90?
Letos by Arnoštovi bylo 90 a to je velmi kulaté výročí. Nemělo by proběhnout jen tak. Když bylo Arnoštovi 80, začali jsme natáčet dokumentární film, Tvoje slza, můj déšť. Měl ho ode mně dostat k osmdesátinám. Ale jak sám říkal, na múzu se nesmí spěchat a tak hotový film viděl až v únoru 2011 jen z poloviny v nemocnici.

Knihu s kompletními dialogy z natáčení neviděl vůbec, o premiéře v Karlových Varech nemluvě. Čas běží a nemůžete ho zastavit. Když chcete něco udělat, udělejte to. A zde máte vznik AL90... Mezi námi, Arnoštův odkaz žije silným životem – jeho slovy, ‚je více myší než pastí, taková je moje životní filozofie‘ - a tak pomalu začínám přemýšlet o AL100.

Kdo se všechno podílel na přípravách této velké akce?
Musím se přiznat, že až do našeho rozhovoru jsem nepočítala kolik lidi se na přípravách i uskutečnění AL90 podílí. Jedná se o celkem 70 krasných, nadaných a inspirovaných lidí. To tedy jenom na prosincových akcích v Praze. Od mé pracovní skupiny až po bratra Pepiho, spisovatele, fotografy, malíře, herce, moderátory, novináře, dramaturgy, další režiséry, producenty, zpěváky a hudební soubory. Kdybych měla přidat ještě akce od začátku roku, tak dalších 15 lidí v Praze, Bukurešti a Mnichově.

Spolu s tatínkem, jste vydala knihu Povídky, soubor textů otce a dcery. Jak se vám spolupracovalo?
Báječně. Bylo to s ním jednoduché, byl absolutní profesionál. Když jsem dostala ten nápad, psal se prosinec 2010, tedy jen dva měsíce před koncem. Tehdy jsem se za ním nouzově vrátila do Prahy ze služební cesty na Filipíny. Arnoštova lékařka mi totiž do telefonu sdělila, že vysazují léky. Už nemělo smysl ho déle trápit.

Arnoštovi jsem řekla, že bych ke svým dvěma povídkám chtěla přidat jeho dvě a že bychom to mohli vydat, Lustig a Lustigová, neboli ELAL. Chtěl, abych napsala ještě tři povídky a měla svoji vlastní knížku. Já ale trvala na svém. Tak souhlasil a hned navrhl Poslední den ohňů a Chvíle hned po ránu (obě byly povídky z Démantů noci). Z postele ukázal na knihovnu, kde jsem je mohla najít. Tak vznikla naše kniha, pro mně krásný suvenýr. Arnošt se této knihy už nedočkal.

Jaký byl jako táta?
Jaký byl Arnošt táta? Úžasný. Zajímavý, života znalý, moudrý, vtipný i vážný. Vlastně byl hlavně vážný a velmi pracovitý. Psal ve dne v noci. Ale měla jsem štěstí na oba rodiče. Byli mými nejlepšími kamarády i vzorem lidských hodnot.

Arnošt říkal: ‚Důstojnost je možná totéž co naděje. Pro mne je to základní, nejdůležitější ctnost. Kráčet v lágru zpříma vám někdy pomohlo právě proto, že chtěli, abyste se ohnul, abyste cítil, jak málo znamenáte. Důstojnost je nádherná lidská vlastnost. Je výtvorem lidí, civilizace, desetitisíců let. Je možné vzít člověku život, ale je těžké mu vzít důstojnost.‘

Když jste byla malá, vyrůstala jste v Praze, kam jste jako rodina chodili na procházky?
Na procházky, kromě do Stromovky, si moc nepamatuji. Jako malá jsem si ale se spolužáky ze Základní školy v Kladské hrála v Bezručových sadech na Vinohradech. Rodiče nás vedli ke sportu. Chodili jsme s bratrem do různých kroužků, a s Arnoštem jsme pravidelně bruslili a plavali, vše na Vinohradech kde jsme bydleli.

Také jsme jezdili na chatu k Otu Pavlovi a jeho rodina zase k nám. A často jsme jezdili do Radotína k Otíkovým rodičům, Leovi a Hermíně Popperovým, protože nás tak trochu adoptovali. Z mých prarodičů totiž přežila válku jen babička Terezie, Arnoštova maminka.

Váš otec napsal desítky knih a měl spousty přednášek. Jaké bylo podle vás jeho největším poselstvím?
Poselství? Musíme se bránit. Je to naše právo i povinnost. Bránit se musí i bezmocní. A jestli je v něčem velikost člověka, tak je v tom, že se brání.