Tvůrčí psaní podle Arnošta Lustiga na Dobešce pokračuje

Kdy jste poprvé potkala Arnošta Lustiga?
Křtil mi v roce 2002 knihu Dva životy – hovory se spisovatelem Viktorem Fischlem. Při autogramiádě vyprávěl publiku, že nechápe, proč si ho na ulicích v Praze lidé s Fischlem tak často pletou, když on je přece „mladší a mnohem hezčí“. Pak z jeviště volal na mého manžela: „Ty bejku, máš tak krásnou ženu, že bych se jí nejraději podepsal ina prsa.“

Arnošt Lustig, David Vávra a Dana Emingerová při křtu knihy na Dobešce.

A podepsal se?
Do knížky. A napsal mi do ní na záložku moc krásný posudek, že „Viktor Fischl je klenot v pokladnici české literatury a číst, co odpovídá na chytré a moudré otázky mladé novinářky, je nádherné dobrodružství“. A od té doby mi křtil všechny knížky. Vždycky to vypadalo podobně. Arnošt byl živel, na kterého se nemohl nikdo zlobit. Lidi oslovoval s neuvěřitelným šarmem a grácií: „Ty bejku.“ „Kurva, ministře.“ „Emingerová, ty potvoro.“ Než se každý rozmyslel, zda by se neměl náhodou urazit, už se smál smršti Arnoštových historek a vtipů.

Potkávali jste se i jako novináři?
Naše osudy sice proťal časopis Mladý svět, ale tam jsme se o čtvrt století minuli. Zatímco on stál u jeho zrodu v roce 1958, já jsem do redakce tohoto populárního předrevolučního týdeníku nastoupila v době, kdy Arnošt už byl šestnáct let v emigraci. Až po jeho návratu z Ameriky do Čech jsem s ním napsala mnoho krásných rozhovorů, které vyvrcholily knihou Živel Lustig. Na tu jsem opravdu pyšná. Jde o unikátní Arnoštův portrét přes jeho kurzy tvůrčího psaní, který se dočkal několika dotisků.

Pomáhal ti Arnošt s knihou Živel Lustig?
Už to nestihl, ale o konceptu věděl. Přepisovala jsem hodiny nahraných rozhovorů a lekcí literárního semináře v době, kdy jeho nemoc začínala vítězit. A zatímco Arnošt v nemocnici chřadnul, chodila jsem po ulicích se sluchátky na uších, poslouchala jeho veselý hlas a vybuchovala smíchy nad jeho historkami.

Nikdy nezapomenu, jak v červnu 2006 v polovině kurzu Arnošt přišel do Divadla Dobeška s oteklou tváří. Týden na to třídě vyrazil dech: „Človeče, to nejsou zuby. Mám raka, je to nádor. Zrovna jdu z nemocnice, prý jsem absolutní ruina. Všichni jsou z toho vyděšení kromě mě. Já věřím v nejlepší...“ Celé dopoledne s ním pak byla legrace jako kdykoliv jindy.

Jaký byl jako učitel?
Díky němu jsem se za pár měsíců dozvěděla o životě, o člověku i o psaní víc než během studia na univerzitě či za dobu celé profesionální praxe. Kouzlo jeho tvůrčích seminářů spočívalo v debatách nad literaturou a nad texty studentů.

Vyprávěl nám, jak psali nejlepší autoři světa, a do toho míchal příhody z koncentráků. Jeho semináře byly neuvěřitelnou směsicí životních mouder smixovaných se smrští sprostých vtipů, od nichž se spisovatel bez mrknutí oka vracel zpět ke stavbě příběhů a antickým filozofům, na nichž stojí základy evropské literatury.

Určitě by měl radost, kdyby věděl, že pokračuješ v jeho šlépějích. V kurzech Psaní podle Lustiga ukazuješ studentům, jak můžou psát čtivé příběhy.
Považuji si opravdu za čest, že mohu to, co mě Arnošt naučil, předávat dál. Převzala jsem jeho kurzy na Dobeše, přednáším v Akademii ČTK, učím studenty komiksu na Fakultě designu a umění v Plzni, jsem zvána do firem. Arnoštova metoda totiž nefunguje jen na budoucí literáty, ale baví všechny, kdo se potřebují naučit jasně, stručně a zajímavě vyjadřovat.

Lze shrnout, jak dobře psát, do několika rad?
Do čtyř slov: PSANÍ NESMÍ BÝT NUDA. Vždyť kolik popsaných stránek hodíme sami rovnou do koše, když nezaujmou naši pozornost? A kolik zbytečně vynaložené práce a peněz se za nimi skrývá?! Lidé si neuvědomují, že psaní je řemeslo jako každé jiné. Zabere to sice trochu času a cvičení, ale na druhé straně, slušně psát může téměř kdokoliv. Je to jako s řízením auta. Autoškolu také uděláme skoro všichni. Jen těm největším talentům jde učení rychleji a posunují se kupředu snáze než většina.

Jak učíš přesvědčivé písemné vyjadřování?
Teorie je jedna věc, ale nejdůležitější je zkusit si psaní v praxi a především získat zpětnou vazbu. Abychom věděli, co nám jde nebo nejde. Celé tajemství Arnoštovy metody spočívá v psaní, čtení, poslouchání, hodnocení a upravování textů. Přes zajímavé příběhy z každodenního života si ukazujeme, jak zaujmout, kdy, proč a jak text funguje či nefunguje. Po několika lekcích účastníci kurzů zvládnou napsat téměř cokoliv a mohou pokračovat dál podle toho, jestli chtějí vymýšlet povídky či připravovat prezentace pro svou firmu...

Kde si můžeme přečíst práce studentů, které vznikly na tvých seminářích tvůrčího psaní?
Za posledních pět let prošly mými kurzy nejméně tři stovky lidí. Díky nim mám i krásný živý web www.psani-podle-lustiga.cz, na kterém přibývá každý měsíc až padesát nových textů. Vydali jsme také tři společné knížky. Předloni k Vánocům knihu povídek Svět v kapce rosy, vloni Novodobé pověsti o horském duchovi Králického Sněžníku Stamichmanovi, letos učebnici psaní s názvem Bankéři na literárním skřipci. Na příští rok chystáme povídky na téma Doba obalová a mám připravenou sbírku moderních bajek, kterou ilustrovali mí studenti na Fakultě designu a umění v Plzni.

Co píšeš ty?
Chystám volné pokračování svého zatím nejúspěšnějšího humorného románu In flagranti o tom, jak se lidé vyrovnávají se současnou krizí rodinných hodnot. Psaní mě moc baví. Jak říkal Arnošt: „Spisovatel je jako malý bůžek. Nedostane sice za to moc peněz, ale tvoří z ničeho něco a to je úžasný pocit. Napíšeme tragédii, že půl světa brečí, a my z toho máme takovou radost, že se jdeme opít do hospody. Psaní je senzace. Je to vznešené, dobré a dává to životu smysl. Spisovatel vymýšlí příběhy, ve kterých pátrá po ušlechtilosti a dobru. Když se mu to povede, čtenář je pak ušlechtilejší, lepší.“