Kde jste vyrůstali?
Narodili jsme se oba ve Vysočanech, kde tatínek dostal byt, když se oženil. Byl to hezký byt. Tatínek měl obchod v Libni, ten mu po válce pomohli zařídit lépe situovaní příbuzní. A když se uvolnil byt v domě, kde měl obchod, tak jsme se přestěhovali do Libně. Odtamtud jsme šli do Terezína.
Měli jste v Libni nějaká oblíbená místa?
Každý z nás měl nějaké jiné oblíbené místo. Měla jsem klidnější kamarádky, jsem taky starší o dva a půl roku než bratr. Od první třídy jsem chodila do Sokola, který má v Libni moc hezkou sokolovnu. Později jsme chodili cvičit do Makabi. Taky jsme chodili v Mezihoří na kluziště Meteor, kde jsme mohli v zimě bruslit. Bylo to hřiště, které se polilo vodou.
Plynojem na kopci Balkán byl taky naše oblíbené místo. Po mramorových žlabech, které vedly podél schodů, se dalo nádherně sjíždět od plynojemu až dolů do ulice Královská, která se teď jmenuje Sokolovská. Tam jsem si roztrhala nejedny kalhoty. Ale byla to krásná klouzačka.
Akce oslavující devadesátiny Arnošta LustigaAL90 je soubor akcí, které připomínají Arnošta Lustiga.
|
S tatínkem jste prý chodívali pěšky do zoo?
Náš táta byl strašnej chodec. Pokud neděle neskončila velkým počtem kilometrů, tak nebyl spokojenej. Tatínek je Pražák, tak nás vodil po městě a vysvětloval nám, kde jsou významné stavby a sochy. Když jsme šli kolem sochy Palackého, tak se nás tatínek ptal: A víte, proč se tak mračí? Protože má tvrdou stolici. Tatínek znal o spoustě věcí různé průpovídky. Z Libně bylo daleko do centra, ale nás to všechno zajímalo. Když táta zavřel v sobotu obchod, zajeli jsme do automatu Koruna na Václavské náměstí a Příkopy. Měli tam dobré chlebíčky a jahodové koktejly. Když jsem chodila na gymnázium, tak jsem měla legitimaci, kterou jsem náležitě využila. Ráda jsem jezdila poznávat trasy libeňských tramvají 15 a 19 až do Košíř.
Čím vám Praha učarovala?
Hrozně se nám líbila. Libeň je taková jednoduchá dělnická čtvrť. Byly tam velké továrny ČKD, které živily spousty dělníků. Když jsme přijeli do vnitřního města, tak nás to vždycky ohromilo. A tatínek nikdy neopomněl zajít na něco dobrého. Když maminka vařila oběd, tak jsme v neděli dopoledne chodili na Ďáblickej hřbitov, kde za heydrichiády stříleli lidi. Nedělní procházky na hřbitov nebyly až tolik zábavné, ale vždy jsme se těšili na zastávku v dobré Polchartově cukrárně. Každý si tam mohl něco vybrat. To už jsme byli na půlce cesty, dost daleko z Palmovky.
Jaký byl Arnošt bráška?
On byl takovej hubenej, já ho vždycky chtěla po vlasech pohladit večer, když nás rodiče uložili. Ale políbení na dobrou noc si vůbec nenechal dát. Ráda jsem ho hladila, měl krásné vlásky. Maminka říkala, že když je hodnej, tak se mu vlní, a když zlobí, tak je má rovný. A to on zlobil často. On byl takový zloděj srdcí. Mysleli jsme si, že bratr nemůže koncentrační tábor přežít. Byl takový vychrtlý rošťák z Libně. S klukama ze školy sbíhali všechny stráně.
Začal Arnošt psát hned, jak se vrátil?
Ano. Impulz mu dal jeho učitel. Když se Arnošt vrátil do školy, vyzval ho pan učitel k vyprávění o tom, jaké to bylo. Hladil ho po vlasech...a Arnošt z toho usoudil, že mu nevěří. To byl ten impulz k tomu, že si řekl, že své zážitky musí napsat, protože se na to jinak zapomene.
Jaký byl impulz, že jste začala chodit na přednášky?
To, že Arnošt umřel. Byla jsem odhodlaná, že o koncentračních táborech nebudu nikdy mluvit. Strašně těžce jsem nesla ztrátu tatínka. Nezasloužil si, co se stalo. Všichni čekali, že se budou sprchovat a najednou se dusili, a pak se museli drápat kousek vejš, aby se mohli nadechnout. Strašně mě to ještě dlouho pronásledovalo.
O čem ráda na besedách vyprávíte?
Ráda vyprávím o krásném přátelství, které při té bídě a hrozném strachu, který jsme trvale prožívali. Vznikla tam taková solidarita. Chleba jsme měli málo, někdo si ho snědl hned, někdo si ho dal pod polštář, ale neměla jsem strach, že by mi to někdo z vedlejší palandy sebral. To přátelství mělo strašně velký význam.
Ani v těch nejhorších okamžicích jsem nepodlehla myšlence, že by tu válku mohl vyhrát někdo jinej než spojenci. Za to děkujeme s Arnoštem tatínkovi. Tatínek byl rozený optimista a pěstoval ho v nás.
Jak děti reagují na vaše vzpomínání?
Reagují různě. Někdy se až divím, jak jsou zaujatí. To se pozná podle toho, jak kladou otázky. Vždy záleží, jak jim češtináři a dějepisáři připomínají tuto ošklivou dobu. Jestli něco četli, jestli jim v okolí něco někdo vyprávěl...
Občas také vidím pusinku, která se otvírá, protože zývá. Ale chápu, že do mimopražských škol hodně děti dojíždí z celého okolí...
Překvapili vás někdy?
Roztomilá reakce byla jedné základní školy v Písku, když mi napsali po delší době dopis. Začínal: ‚Píšeme Vám a nevím, jestli jste ještě živá.‘ Tehdy mě doprovázel Karel Dobiáš, který prozradil kolik mi je. Bylo to roztomilé.
