Když se řekne Arnošt Lustig, většinu lidí napadne, že šlo o spisovatele. Mnozí vyjmenují některé jeho úspěšné knihy – Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Noc a naděje, Dita Saxová či Démanty noci. Všechna uvedená díla byla také zfilmována podle Lustigových scénářů. Jeho hlavním tématem byl holokaust, sám byl ve třech koncentračních táborech. Byl ale také pedagog či novinář. Právě dnes uplynulo deset let od jeho úmrtí. Přesto se na něj nezapomíná.
„Mám ho vedle sebe. Jsou to vlny štěstí, jako název naší nové knížky. Minulý týden jsme se sešli ve snu. Říkal mi, že má radost, že čtu jeho nejmilejší knížku Poetika od Aristotela. Asi si myslel, že je načase. Znal ji zpaměti a vyučoval v kurzech literatury a tvůrčího psaní. Považoval ji za bibli pro spisovatele. Pracuji s jeho literárním a filmovým dílem od doby, kdy nás ve fyzické podobě opustil,“ říká pro Metro Lustigova dcera Eva.
Právě ona měla už před lety nápad na vydání knihy, ve které by byl zachycen hlas Arnošta Lustiga. „Chtěla jsem slyšet vývoj jeho hlasu i projevu. Obsahově mi přišlo podnětné připravit z jeho vybraných rozhlasových relací knihu. Chodila jsem do Badatelny Českého rozhlasu naslouchat, vybírat relace. Z každého záznamu jsem měla strašnou radost, bylo to objevování Arnošta v nové podobě,“ svěřuje se Lustigová. Název knihy Vlny štěstí Arnošta Lustiga objevila jednou v rozhovoru svého otce s Břetislavem Rychlíkem.
Publikace vyšla před několika dny a ukazuje i novinářskou práci Lustiga z druhé poloviny minulého století. Sice pracoval v Československém rozhlasu od roku 1948, ale nejstarší záznamy nejsou dochovány. „Byl novinář dobrodružný, pozorný, vnímavý. Říkal, že se v branži naučil lidem naslouchat,“ dodává Lustigová.
Redaktorem knihy se stal ombudsman Českého rozhlasu Milan Pokorný. Také pro něj byla práce na ní poučná. „Jsem rád, že jsem se Lustigovými texty detailně zabýval. Upravoval jsem je větu po větě, chtěl jsem na jedné straně odstranit problémy plynoucí z autentického záznamu mluvené řeči a zároveň zachovat charakteristický styl. Knížka je závazek, texty v ní musí pokud možno zazvonit jako kvalitní kov,“ přibližuje pro deník Metro Pokorný.
Podle něj nelze odmyslet při nahlížení na někdejší texty a příspěvky dobu, ve které Lustig žil. „Jeho nadšení pro budování nové společnosti se v dnešní době můžeme usmívat, ale při vzpomínce na to, co měl za sebou, nám ten úsměv trochu ztuhne. Z toho, co o jeho novinařině vím, mi vyplývá, že psal v souladu se svým svědomím. A psal moc pěkně. Jeho reportáže z kubánského domova Ernesta Hemingwaye můžeme přiřadit k vrcholům české literární reportáže,“ dodává Pokorný.
Aby na tragédie, které zažil a o nichž Lustig psal, nezapomněly ani další generace, rozhodla se jeho dcera založit Nadační fond Arnošta Lustiga. Nejen pro mladé má jasný vzkaz: „V žádném případě si nenechat okrajovat svoji svobodu, mít se na pozoru a stále si ji bránit. Jde o to, nepodceňovat nemoci společnosti, jako jsou rasismus, nacionalismus, fanatismus.“
