Posteskl si mi nedávno pracovník průhonické botanické zahrady. Nejhorší jsou „pobíhači“ mimo cestičky, hlavně, aby si udělali krásnou fotku či selfie odněkud z louky, aby měli buď blízko ke květince, nebo naopak odstup od scenérie. Kromě toho, že všechno pošlapou, často spustí lavinu a ti, kteří je pozorují, vyrazí do záhonů a na louky za nimi. Z jednoho člověka je dav a po davu spoušť, jako když plukovník William Cody kdysi na Divokém Západě hnal stáda bizonů.
S parkováním je to podobné. Tam, kde je místa málo, hledají řidiči skulinky. Na Budějovické takhle u občerstvení roky parkovaly dodávky i osobáky. Je tu velká plocha, ale je to chodník. Jenže tahejte bedýnky s potravinami a dalším zbožím. Tak se z toho stalo neoficiální parkoviště. Nejdřív o jedné řadě, pak o dvou a nakonec se třemi řadami. Chodcům tu neustále ubývalo místa. A najednou se tu objevily na zemi pruhy vymezující stání pro motorová vozidla.
Podobně na Kačerova, na dohled od depa. Slévají se tu dvě ulice, jejich křížení vytváří uprostřed docela velkou plochu. Také kdysi tu zaparkovalo jedno, pak dvě auta a pak jich už bylo víc. Stalo se z nich proměnlivý ostrůvek, ale vždy se dala objet ze všech stran. Také tady se po letech objevily bílé čáry a balisety. A tam, kde bylo volné místo pro průjezd, je stání pro auta.
Podobně je to s motorkami. Stále častěji a stále víc jich jejich majitelé odstavují na chodnících. Jenže problém je v tom, že někdy na to své místo musejí dojet desítky metrů po chodníku, mezi lidmi, často na frekventovaných místech. I když na to hledí kamery městské policie, žádnou botičku jsem na motorce ještě nespatřil. Někde to bývá stejný scénář, jako u aut. Nejdřív to zkusí jeden motorkář, pak druhý a najednou to je jako na hlídaném parkovišti.
Takových míst je stále víc. Často se takto „zoficiální“ bývalé trávníky, chodníky, kus přírody. Prostě proto, že lenivíme.
