Chlupaté taxi, podnikaví beduíni i dechberoucí výhled. Výstup na Sinaj je zážitek

Vraťme se o pět hodin zpět. Je jedna hodina ráno a náš autobus právě dorazil pod Mojžíšovu horu. Sotva vystoupíme, už u nás jsou prodejci. „La, šukran. Ne, děkuji.“ Odmítám nabízenou svítilnu, deku i rukavice. Věřím, že svetr a bunda mi budou stačit. Než začneme stoupat, musíme projít bezpečnostním rámem a ukázat obsah batohů. Na prohlídku dohlíží voják se samopalem. Půjdeme územím beduínů. Proto tato opatření. Ale důvodů pro obezřetnost je víc. Sinaj je poutní místo plné lidí. A to i nyní, na začátku listopadu. 

„Habibušky,“ oslovuje nás beduínský průvodce Zachary. Co to znamená, jsem se dozvěděl později. Habib je arabsky miláček. Habibušky — zřejmě tedy miláčkové — je takové naše poznávací znamení. Heslo naší skupiny, které máme proto, aby nás Zachary při stoupání neztratil. Půjdeme totiž tmou a na horu se tuto noc vypravily další stovky turistů. Musíme se držet pohromadě – a k tomu slouží náš volací znak. „Let’s go,“ velí průvodce, který umí anglicky a rusky. Naučil se to na kurzu a své jazykové dovednosti piluje každý den. Však sedmkrát do týdne vyráží s turisty na vrchol.

Smradlavé taxi

Nečekané nástrahy
Nejprve jdeme po betonové cestě. Zachary nasadil ostré tempo a naše skupina šlape v hloučku. Brzy se ale cesta zužuje a my tvoříme štrúdl po dvojicích. Cesta začíná víc a víc stoupat a my čím dál víc kličkujeme mezi koblížky. Znáte tu písničku o Okoři? Tak já ji při stoupání na poutní horu přetextoval. „Na Sinaj je cesta, jako žádná ze sta. Roubená je bobkama.“ Ano, je to tak. Velbloudí exkrementy jsou prostě nedílnou součástí cesty na Mojžíšovu horu. Stejně tak sami statní přežvýkavci. 

„Camel?“ ptá se mě asi po patnácti minutách cesty beduín, který kráčí s obrovským zvířetem proti mně. Za minutu potkáváme dalšího obchodníka. Také ten mi nabízí svezení. „This is good camel for you,“ tvrdí beduín v klasickém kostkatém šátku a péřové bundě. Nabídku na velblouda dostanu během stoupání ještě zhruba padesátkrát. Vždy statečně odmítnu. Stejně tak všichni z naší skupiny. 

Najdou se však tací, kteří chlupaté taxi využijí. Na jízdné se mě neptejte, jestli jsem ale slyšel jednoho z beduínů správně, tak chtěl za svezení na svém smradlavém sudokopytníkovi 15 dolarů. 

„Habibušky! We stop here. Five minutes,“ velí Zachary. Právě nás dovedl k malému baráčku, který nazval coffee shopem. Můžeme si tu dát čaj, kávu nebo třeba tyčinku Snickers. Podobných domečků ještě na cestě potkáme několik. Vyhřátá místnůstka docela bodne. Považuji se za sportovce, ale tohle ostré stoupání ve dvě ráno mi dává docela zabrat. Na chvíli bych si zdřímnul, ale Zarachy má jiný nápad. „Habibušky, let’s go!“ Každý, kdo kolem černovlasého průvodce cestou z odpočívadla projde, si s ním plácne. Frajerské gesto? Vůbec! Zachary si nás pro jistotu počítá a každé tlesknutí je pomyslná čárka na seznamu.

Schody a pět set světel
Opět rychlým tempem šlapeme po kamenité cestě. Opět odmítáme velbloudy. Ačkoli je kolem pěti stupňů, teče ze mě pot. Cíl je v nedohlednu. Doslova. Však jsou dvě ráno. Nevím, zda mi bere dech ten milion hvězd, co mám nad hlavou, nebo to tempo, které Zachary nasadil. Jsme zhruba v polovině cesty a já poprvé porušuji Desatero přikázání. „Bože, jak je to ještě daleko,“ brblám si pod fousy… Bohužel je to tak. Vzal jsem jméno boží nadarmo. 

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii

Na vrchol údajně vedou dvě cesty. My šli po té delší a bezpečnější, která končí 750 schody. Druhou cestu tvoří 3000 příkrých schodů. Přiznám se bez mučení, že varianty B jsem si nikde nevšiml, a to ani cestou dolů při denním světle. Zpět ale k 750 schodům, které nás čekaly. I zde stáli beduíni s neodolatelnou nabídkou. Za ruku vás vyvedou po schodech. La, shukraan. Ne, děkuji. Odmítám ruku mladíka v sandálech, který skáče po balvanech podél stezky. 

„Five hundred,“ hlásí Zachary, když se podívá na hada světel z baterek, který se táhne po schodišti. Právě spočítal, kolik nás na vrchol stoupá. Jak to udělal? Na dvou třetinách schodů právě někdo stojí, takže nás tu je zhruba pět set. Možná i víc. Člověk předpokládal, že noční stoupání bude taková intimní turistika. Ale je to spíš komerční masovka. Alespoň už na schodech nejsou ty bobky. Velbloud totiž není kamzík. 

Je půl páté ráno, do svítání zbývá hodina a půl a my „rozbíjíme tábor“ zhruba sto schodů od cíle. Opět je tu malý domeček s teplými nápoji. Kousek od něj odpočívadlo, kde se dá posedět. Právě tady počkáme až těsně do svítání. Na vrcholu to fouká a není kam se schovat. Také zde jsou beduíni. Tentokrát za tři dolary nabízí deku. Rozhodně ji doporučuji… 

Svítá!

„Habibušky!“ vytrhl mě z polospánku Zachary. Dostáváme poslední instrukce a průvodce nás posílá do schodů. Počká na nás tady. Mystické svítání na Sinaji zažil už tisíckrát. Navíc nemá dopitý čaj. Pokyn je vlastně jen jeden. V 6.30 se máme hlásit opět zde.

Selfie s nebesy
Na vrcholu Sinaje je pár baráčků, trosky kostelíka, minikaplička a záchod. Vevnitř jsem nebyl, ale slečna, která s rukou před pusou vyběhla ven, se tvářila, jako by právě viděla ty nejhorší veřejné toalety na světě. Omlouvám se za tuto nevkusnou odbočku, ale napsat jsem to musel. Však už jste si všimli, že se tato reportáž nevyhnula ani velbloudím koblížkům. Střih. Konec negativ. 

Výhled bere dech.

Pojďte teď se mnou v myšlenkách do oblak… Mlčky a s pokorou tu stovky lidí hledí do dáli. Začíná nový den. Právě kvůli této posvátné chvíli sem přišly už tisíce poutníků. Majestátní hory začínají osvětlovat první paprsky. Kdybych byl básník, napíšu, že slunce roztahuje oponu a rozehrává divadlo barev. Poeta nejsem, tak jen napíšu, že je to nádhera. Možná ještě kouzelnější než pozorovat slunce je dívat se na lidi kolem. Skupinka křesťanů společně v transu děkuje svému Pánovi. Někteří muslimští beduíni fotí turisty bez vyznání. A já věřím (a to jsem ateista), že mezi diváky svítání je pár Židů. Však i Mojžíš byl Žid. Všichni jsme tu společně. Bok po boku. A je nám krásně. 

Trvá to pár chvil a svítání mění noc v den. Opiti magickou chvílí ale okamžitě dostáváme kocovinu. Slunce totiž ukázalo, co tma skryla. Na Sinaji je hrozný nepořádek! Odpadky jsou všude. Obaly od snickersek, PET lahve, ztracené rukavice. Mojžíšova posvátná hora je turistickým lákadlem – a tohle je daň. 

Dej mi!
„Habibušky!“ zoufale volá Zachary. Je 6.30 a na srazu je nás sotva půlka. Pomalu se trousí zbytek. 

Opět dostáváme jedinou instrukci. Máme jít dolů a počkat u kláštera svaté Kateřiny. Po pár minutách svlékám bundu i svetr a nasazuji sluneční brýle. Přeskakuji bobky a šlapu z kopce. Nejhorší na ranním klesání je to, že vidíte, kolik vám ještě zbývá do cíle. A řeknu vám, že je to opravdu dálka. 

Internetové mapy ukazují, že ke klášteru jsou to tři kilometry. Stezkou plnou zatáček a kamenů mi to trvá necelé dvě hodiny. Jediné, co vám může zpestřit cestu, jsou malí beduíni. Co sto metrů vám chlapec v teplákách nabídne za dolar nějaký ten suvenýr. Najde se i pár takových, kteří po vás budou chtít i něco vyžebrat. Snědé smutné obličeje ale přehlížím. 

Hodiny mi hlásí, že jsem dnes udělal už 22 tisíc kroků – a to je osm ráno! Můj běžný průměr je něco přes 10 tisíc kroků za celý den. Unaven, ale šťasten si sedám do stínu jednoho z nejstarších křesťanských klášterů na světě. Sbíhají se ke mně místní kočky a čekají, co mi odpadne od úst. Po chvíli si přisedá kluk v teplákách. Jestli prý nechci sešit o svaté Kateřině. Kroutím hlavou. Oba chvíli mlčíme. Černovlasý chlapec se ale po chvíli osmělí. Tentokrát se ptá, jestli mu nechci dát alespoň zbytek toho jablka…