Prozraďte mi, co vše člověk musí udělat pro to, aby získal práci snů v tropech?
Určitě se dobře učit, sportovat a taky mít krásné dětství! To jsem trávil u dědy, který mi ukázal krásu plachetnic. Postupem času jsem na nich začal jezdit sám a závodit. Nakonec jsem to dotáhl na mistra republiky.
Takže stále na cestách?
Jako člen reprezentace v jachtingu jsem jezdil opravdu dost, největším zážitkem bylo asi mistrovství světa v karibském Martiniku. Zároveň jsem se musel udržovat pořád ve formě, což vlastně předurčilo i můj výběr vysoké školy.
Kam jste zamířil?
Po gymnáziu jsem pokračoval na brněnskou Masarykovu univerzitu, obor regenerace a výživa ve sportu. Tam jsem studium zakončil jako bakalář, na magistra jsem šel studovat obor management cestovního ruchu se zaměřením na leteckou dopravu.
Po absolutoriu jste se klasicky zařadil do pracovního procesu?
Jasně, ale během pár měsíců mi bylo jasné, že to není směr, kterým se chci vydat. Prodali jsme tenkrát s přítelkyní vše, co jsme v Česku měli, abychom měli na letenky a peníze do začátku, a vydali se do neznáma.
Kam?
Prvním místem, kde jsem zakotvil, byla karibská Dominikánská republika, v níž jsme si s přítelkyní udělali kurz na instruktora potápění. Celkem jsme tam strávili rok. To místo už navždy zůstane v mém srdci, hlavně nádherné pláže a výborný karibský rum. Pak jsme se přesunuli do Mexika, chtěli jsme vyzkoušet jinou kulturu a zdokonalit se ve španělštině. Tam mě uchvátila mayská kultura a pyramidy. V Mexiku jsme zůstali půl roku a přesunuli se do Evropy. Ale protože jsem věděl, že zpět do Česka už nechci, přišlo na řadu Řecko a ostrov Mykonos, kde jsem pracoval jako instruktor potápění. Dodnes vzpomínám na tamní gyros a řecký salát.
Stále ale nejsme na Roatánu, u břehů středo-amerického Hondurasu, kde žijete...
Ještě si chvíli počkejte. I když – právě díky Řecku jsem se zamiloval do potápění, které mě později přivedlo na Roatán. Seznámil jsem se tam totiž s Timem, který pracoval jako instruktor potápění v Thajsku. Když Tim přišel s nabídkou, jestli nechci pracovat na ostrově Phi Phi, neváhal jsem ani vteřinu. Mé očekávání se od reality dost lišilo. Na můj vkus to tam bylo až moc turistické, a tak jsem po třech měsících opět změnil působiště a odcestoval do Malajsie, na ostrov Perhentian. To je naopak jedno z mých nejmilejších míst. Větší pohodu jsem nezažil a strávil jsem tam nádherných devět měsíců. Moderní technologie jsem hodil za hlavu, celé dny jsem byl jen v kraťasech a bez bot a tričko jsem si oblékl, jen když jsme šli na večeři do vedlejšího resortu. Člověk si na takovém místě uvědomí, že k životu moc nepotřebuje. Když jsem se rozhodoval kam dál a přemýšlel, zda jet do Indonésie, či Austrálie, přišla nabídka na potápění a řízení celé potápěčské školy na ostrově Roatán.
Byla to takříkajíc nabídka, která se neodmítá?
Vlastně jo. Návrh totiž přišel od dobrého kamaráda potápěče, kterého jsem znal z Thajska. V té době jsem ani pomalu nevěděl, že tento ostrov existuje. A kdyby mi tenkrát někdo řekl, že se jednou stane mým domovem, nikdy bych tomu nevěřil.
Vzal jste s sebou i přítelkyni?
Jasně, ta dostala práci jako manažerka rezervačního oddělení v hotelu, já začínal jako instruktor potápění. Původně jsme tu chtěli zůstat rok, ale bylo nám nabídnuto řídit celý resort a postupně ho zdokonalovat, což prostě nešlo odmítnout. To bylo před sedmi lety, zkrátka jsme se do ostrova zamilovali natolik, že jsme tu už zůstali a založili rodinu.
Přibližte mi atmosféru ve vaší druhé domovině...
Představte si nekonečné nádherné pláže, úžasné korálové útesy všude kolem, plno zeleně, ovoce, zvířat a samozřejmě výborný rum. Vyhovuje mi i místní životní styl, na ostrově je pohoda, nikdo se nikam nežene a na rozdíl od Evropy, kde se neustále řeší, co bylo nebo co bude, tady žijí opravdu přítomností acsnaží se užívat si každý den. A pak samozřejmě místní klima – je tu celoročně stálá teplota, celý den svítí slunce. Svou roli určitě hraje i to, že Roatán je jeden z nejbezpečnějších ostrovů – leží mimo pásmo hurikánů a je tu naprosto minimální kriminalita, jelikož hlavní zdroj příjmů na ostrově je turismus, takže si to tu velmi hlídají. Navíc, kdo by se nechtěl probouzet s výhledem na oceán za křiku papoušků?
Jak se podniká v Hondurasu ve srovnání s Českem? Co vše to obnáší?
Pro Evropana to není zpočátku lehké, je třeba se připravit na styl přemýšlení, a hlavně rychlost místních. Syndrom „maňana“ je tu na každém rohu, ale po určité době si zvyknete. Prostě s tím počítáte a raději si vždy necháváte dostatečnou rezervu. Honduras je otevřený zahraničním investorům, takže máte-li dobrou myšlenku, není problém zde začít podnikat. Vše je určitě mnohem jednodušší, pokud si tu zařídíte rezidenci, což také není nijak složité. Roatán byl dlouho netknutý moderním světem. Díky tomu je tu teď prudký ekonomický růst, ať už v nemovitostech, kde podnikám já, nebo v cestovním ruchu. Například roční zhodnocení na nemovitostech tady je aktuálně jedno z nejvyšších celosvětově. Upřímně, já už si dnes ani nedovedu představit podnikat v ČR. Tolik pravidel a nařízení...
