Zkuste popsat, jak to s vaším pradědečkem bylo. Co během druhé světové války provedl?
On byl aktivní už v první válce, kdy se dostal do ruského zajetí. Pak se vrátil, oženil se a měl čtyři děti. Jednou z nich byla moje babička Anna, která vzpomínala na třicátá léta jako na nejkrásnější dobu svého života. Udělala zkoušky na střední školu, kam měla nastoupit v září roku 1939, takže už nenastoupila. Pradědeček se pak spolu se synem Gustavem zapojil do šíření protinacistických letáků. Je pravda, že na Těšínsku, kde žili, byl odboj hodně aktivní, zvlášť u polského obyvatelstva, a babiččina rodina neměla problém přiznat polskou národnost. V březnu 1940 probíhala čistka, takže byli oba za ty letáky zatčeni a uvězněni. V listopadu proběhl ve Vratislavi soud, kde byli odsouzeni. Gustav dostal rok a tři čtvrtě a pradědeček dva a půl roku těžké kárné věznice. Půl roku už ale měli odslouženo ve vazbě. Gustav dostal lehčí věznici, protože mu bylo teprve sedmnáct let.
Ostatní z rodiny jim tuto činnost nerozmlouvali?
To netuším. Ale ten leták se objevil i u nich doma, takže šla v šestnácti letech na výslech i babička. Ta pak říkala, že tam měli nacisti vymyšlený systém příchodů a odchodů. Měli před výslechovými místnostmi dvojité dveře a mezi nimi vždy stál voják, aby si lidé, kteří se měnili, nemohli říct, o co tam šlo. Další příhoda je, že když babička s prababičkou doma uklízely, našly onen leták v šuplíku. V tu chvíli zaslechly těžké boty na schodech v baráku, což mělo být znamení domovní prohlídky. Babička tedy dala ten leták do těžké lavice s odnímatelným víkem a sedla si na ni. Přestože byla prohlídka důkladná, neřekli babičce, aby si stoupla. Člověk si klade otázku, jak by se zachoval on.
Jak se pak pradědeček dostal z vězení až do koncentračního tábora v Osvětimi?
Měli ho pustit na podzim roku 1942, ale asi měsíc předtím vešly v platnost k jeho smůle takzvané prováděcí předpisy, které umožňovaly vydávat vězně do rukou gestapa s nežádoucím návratem. Když tedy pradědečka v říjnu propustili z věznice, jel do Těšína na regionální stanici gestapa a místo toho, aby mohl jít domů, odcestoval transportem do Osvětimi. Tam strávil zhruba tři měsíce, než umřel. Rodina o něm vůbec nic nevěděla, ani to, že byl v Osvětimi měsíc v tamní nemocnici, což je obdivuhodné, že přežil. Dostal tyfus a byla tam tehdy velká zima, což ho v kombinaci s malým přídělem stravy skolilo. Na poslední fotografii z Osvětimi přitom vypadá docela silně, jako by se nic nedělo.
Příběh, který zasáhl vaše předky, jste znala už od malička. Ne vždy se v rodinách o pohnutých osudech mluví. Jak to bylo u vás?
Myslím, že je běžné, že vás zajímá, jak to vypadlo na světě předtím, než jste se narodil. Zjistíte, že lidé, k nimž vzhlížíte, byli také jednou malí, ale právě i to, co se tehdy odehrávalo. A postupně se dozvíte historicko-politické kontexty. Najednou víte, že se děly věci v životech vašich předků, které nebyly úplně dobré. Ale je důležité, abyste se o nich dozvěděl už jako dítě a uvědomil si, že život není jen hraní na pískovišti. Když si dáte jako malý nebo malá vše dohromady, vzniká emoční povědomí o právu a spravedlnosti, aniž byste si uvědomovali, že se tomu tak říká.
Kdy jste si zmíněné příběhy dala do souvislostí vy?
Náš konkrétní příběh dostal reálnější podobu, když bratr babičky Gustav napsal v 90. letech čtyři díly rodinného příběhu pro své sourozence. To mi bylo asi dvanáct let. Celé to vyhotovil ručně včetně desek, fotografií, napsal to kaligrafickým písmem. Bylo vidět, jakou lásku tomu věnoval. U popisu rodičů psal vždy Maminka a Tatínek s velkými počátečními písmeny. Jmenuje se to Životopis našeho Drahého Otce. A najednou jsem viděla černé na bílém, co mi babička předtím vyprávěla. Gustav to psal z pohledu tehdy sedmnáctiletého kluka, kterého zatklo gestapo. Další věc byla, že pradědečkův úmrtní list vykazoval znaky arogance moci. Zemřel 19. ledna, ale úmrtní list sepsali až 6. února. V ten samý den jsem se narodila. To když se vám ve dvanácti spojí, tak začíná v hlavě šrotovat, co s tím udělat. Motivovalo mě to, abych šla na Literární akademii, kde jsem měla možnost studovat v ateliéru Jiřího Stránského, který přežil uranové doly, takže něco o politickém věznění věděl.
Mezi tím ručně psaným životopisem a studiem na vysoké škole uběhla nějaká doba. A další léta uplynula do sepsání vašich knih. Bylo potřeba vše ještě promyslet a nechat uzrát?
Když jsem vysokou školu končila, tak už jsem měla první verzi příběhu a člověk přidává další na základě životních zkušeností. Když jsem zjistila, že jsem pradědečka vyobrazila jako superhrdinu, tak se mi to nelíbilo. Bylo to moc přeslazené. Věděla jsem, že tam musím dostat uvěřitelnou lidskou stránku. Původní verze dokonce byla filmový scénář, pak jsem ho teprve přepisovala do prózy, do té trilogie. První díl je soubor šesti povídek, které se navzájem prolínají. Tak jsem příběh viděla já. Druhý díl je historický román a třetí historický dokument, tedy literatura faktu, to, co se opravdu stalo.
V roce 2013 jste se navíc o pradědečkovi dozvěděla hodně nových informací. Byl to tedy další impulz, proč vše sepsat?
Ano, tehdy na mě z osvětimského archivu vykoukla na internetu informace, že evidují jeho fotku, číslo i pobyt v tamní nemocnici. A to jsou věci, které chtěl Gustav znát už pro svůj životopis a těmito otázkami jeho dílo končí. Když jsem se nové informace dozvěděla, řekla jsem si, že musím prozkoumat, co je na tom pravdy. Pomohli mi jednak v Osvětimi, ale také doktor Mečislav Borák, který už bohužel zemřel. Byl to velký odborník na těšínskou problematiku. Doporučil mi těšínský archiv, archiv bývalého těšínského gestapa, kde jsem objevila další věci. Pak mi byl ještě doporučen Bundesarchiv v Berlíně, od čehož jsem si ale moc neslibovala. Ale poslali mi, že evidují šedesát stránek záznamů z výslechů, zatykače, úřední záznamy z roku 1940. Nechala jsem si to z němčiny přeložit, a můj hrdina dostal zase nové obrysy.
Další etapa tedy je, že by byl příběh zfilmovaný?
To by byl splněný můj dětský sen, ale nemyslím si, že bych se sama dokázala ujmout producentské činnosti. Uvidím, jaké budou reakce na knihy.
