metro.cz

Počasí v Praze

-3 °C / -3 °C

Neděle 3. prosince 2023. Svátek má Svatoslav
Kristýna Trpková s novou knihou | foto: Euromedia

Hejty a špatná hodnocení mě postaví zpátky na zem, říká spisovatelka detektivek

  4:59
Spisovatelka Kristýna Trpková začala psát na mateřské, v současnosti má na kontě čtyři čtivé detektivky. Psaní je pro ni jedním ze způsobů, jak se vyrovnat s dětstvím prožitým v rodině alkoholiků a domácích násilníků. „Jsem jedna z těch šťastných, která se oproti jiným traumatizovaným dětem se svými démony vypořádala dobře, a troufám si říct, že nic zásadního, co by se mohlo jakkoli negativně podepsat na mých vlastních dětech, si s sebou nevláčím,“ říká pro deník Metro.

Co vám dělá radost?
Před pár týdny bych odpověděla nějakým klišé – čas strávený s dětmi či večer, který máme s přítelem jenom pro sebe – ale teď je to všechno tak hektické, že jsem kolikrát na vrcholu blaha, už jen když si můžu v klidu zalézt do sprchy a chvíli si tam pobýt jen sama se sebou. Je toho teď hodně, bývám unavená, takže nároky klesají.

Kam si chodíte pro inspiraci? Přichází k vám zápletky samy, nebo je musíte „vysedět“?
Jak kdy. Ze začátku to šlo samo, měla jsem dokonce tvůrčí přetlak. To jsem opravdu nevěděla, o čem psát dřív. Taky jsem za prvních 18 měsíců napsala šest knih, dvě z nich stále leží v šuplíku. Byl v tom i jakýsi začátečnický zápal a nadšení z toho, že mi vydali první knihu. Teď už musím nechat nápady nějakou dobu uležet, abych je mohla dovést k dokonalosti. Hodně čerpám ze své přebujelé fantazie, ale nezřídka kdy se mi tam vloudí i zkušenosti z mého vlastního života.

To je slušné tempo. Píšete v zuřivých etapách, nebo to máte rozplánované?
Vlastně ani jedno. Na zuřivé psaní nemám prostor kvůli dětem a dopředu si plánovat nic moc nemůžu, taky kvůli dětem. Těch zmiňovaných 18 měsíců bych určitě nepovažovala za normu, byl to úplný začátek, takový bizár, který už se nebude opakovat. Byla jsem pak hrozně vypsaná a musela jsem si dát tři čtvrtě roku pauzu, nedobrovolně, ale jinak to prostě nešlo. Přepálila jsem to, což si chtě nechtě vybralo svoji daň. Teď píšu už podstatně pomaleji, maximálně dvě knihy ročně, a u toho hodlám zůstat. První měsíce to byla opravdu spíš obsese z nadšení, že jsem to v sobě objevila, a byla jsem toho plná, ale režim nebyl dobrý ani pro mě, ani pro moje okolí, takže se k tomu vracet určitě nehodlám. Dřív jsem psala sedm dní v týdnu, odpoledne, když děti spaly, večer třeba do půlnoci, prostě každou volnou chvilku jsem musela věnovat psaní. V současné době píšu už jen tehdy, když mi to děti a hlava dovolí, třeba jen jednou, dvakrát týdně.

Dokážete pracovat na více příbězích najednou?
Jakmile s nějakou knihou začnu, musím ji dotáhnout do konce. Jednak nemám ráda odcházení od rozdělaných věcí, a taky jakmile se jednou do příběhu a svých postav ponořím, už jimi žiju a prostě vím, že nedojdu klidu, dokud ze sebe ty jejich osudy nevysypu. Když jsem v procesu, tak mi celé dny neběží hlavou nic jiného než rozpravy hlavních hrdinů, klíčové dialogy, situace a zvraty, se kterými se budou potýkat. Je to takový rozjetý vlak, ze kterého se nedá vystoupit, ani kdyby člověk chtěl. Víc rozpracovaných knih najednou si nedokážu vůbec představit, já při psaní nedovedu ani nic v klidu přečíst, natož abych něco dalšího tvořila. Osobně zastávám názor, že pokud má být kniha opravdu dobrá, autor by do ní měl dát ze sebe všechno a plně se soustředit jen na ni. A to by podle mě nešlo, kdyby se v průběhu tvorby rozptyloval další prací, jinými příběhy. Podle mě jakmile člověk sedí zadkem na dvou židlích, kvalita jednotlivých děl zákonitě klesá.

Vaši nejnovější knihu Vetřelec přijali čtenáři s nadšením. Co pro vás úspěch znamená?
Zatím jsou ohlasy kladné, ale nepředbíhala bych, kniha je venku krátce, uvidíme, jestli to tak zůstane. Ale samozřejmě doufám, že ano. Pro mě je Vetřelec srdcovka, je to velké finále celé série a já do něj opravdu dala všechno. Zároveň to byl trochu risk, takový krok do neznáma, protože myslím, že zde není úplně typický konec, který by lidé u úspěšné série čekali. Byla jsem popravdě nervózní, jak čtenáři netradiční závěr přijmou, bála jsem se i toho, aby mě nezavrhli, ale nakonec jsem to riskla a zatím se zdá, že se to vyplatilo a lidé nápad opravdu oceňují. Je to samozřejmě skvělý pocit, zároveň mě ale každá dobrá recenze trochu stresuje, jelikož kromě úspěchu je to i závazek a ohromná zodpovědnost vůči čtenářům.

Jak to myslíte?
Nastavili jste laťku, kterou byste teď měli udržet, nechcete zklamat fanoušky, chcete jim dát i příště kvalitu, která se od vás chtě nechtě bude očekávat. Z tohohle mívám opravdu depky, zvlášť když teď není tolik času a psaní mi poslední týdny zrovna dvakrát nejde. V takových chvílích mi překvapivě pomáhají hejty a špatná hodnocení, vždycky mě postaví zpátky nohama na zem. Neskutečně se u nich uklidním a řeknu si „no vidíš, ne každýmu se to líbí, všichni si z tebe na zadek nesednou, však ono se to nepodělá, když si dáš teď chvíli voraz a třeba rok nic nenapíšeš, nemusíš bejt na sebe pořád tak přísná“. No a najednou mi to v hlavě přepne a jako zázrakem mi to začne jít, když ze sebe shodím ten pomyslný tlak a pocit zodpovědnosti. Někomu to může připadat postavené na hlavu, ale já to tak opravdu mám.

Otevřeně mluvíte o svém nesnadném dětství. Dokázala jste se s ním smířit a odpustit?
Myslím, že už není nic, s čím bych nebyla smířená. Byl to ale dlouhý proces. Pokud jde o odpuštění, není to tak snadné. Necítím zášť ani žádnou křivdu, ale zároveň jsem člověk, který nezapomíná. Mám silný pud sebezáchovy. A určitě v tom hraje roli i strach z toho, že by se něco z těch špatných věcí mohlo opakovat. Stala se i spousta věcí, které se zapomenout nedají, což je možná svým způsobem i dobře, člověk pak díky tomu už znovu nedovolí, aby mu druzí ubližovali opakovaně.

Vídáte se s rodiči?
S otcem jsem se neviděla deset let a doufám, že to tak zůstane i nadále. S mámou se docela vídáme, ale není to typický vztah matka a dcera. Na cestě ke smíření mi asi nejvíc pomohlo uvědomění, že nebýt toho všeho, co se stalo, nebyla bych tam, kde jsem, a hlavně – nebyla bych tím člověkem, jakým dnes jsem. Už několik let jsem ve fázi, kdy jsem ráda za to, co se mi stalo, a kdybych dostala možnost cokoli z toho špatného změnit, už vím, že bych nezměnila ani ťuk. Sice mi to hodně vzalo, ale když se s tím člověk konečně naučil pracovat a dokázal to přetavit i v něco dobrého, zjistil, že při troše vůle mu to může ještě mnohem víc dát.

Jak léčíte svou duši?
Určitě dětmi, ty mě po téhle stránce zahojily jako nic jiného, už proto, že mi ukázaly, že se v životě můžou dít i dobré věci. Také čas strávený sama se sebou, kdy si v klidu můžete probrat a vyřešit určité věci, se kterými nejste stoprocentně v pohodě, je v tomhle k nezaplacení. Člověk si nějakou tu depku musí umět dopřát. Od doby, kdy jsem pochopila, že je normální necítit se někdy úplně O. K., naučila se pracovat s hlavou a přijala to jako něco, co zase začas odezní a prostě si tyhle stavy bez výčitek dovolila, je všechno takové snazší. Těžko se to popisuje, ale je to tak. Pak je tu samozřejmě i psaní, jeden z nejlepších ventilů. To, že jsem se z toho mohla vypsat a skrze knížky vypustit všechny silné, nahromaděné emoce ven, mi moc ulevilo. Dokonce jsem před nějakým časem dopsala i knihu na téma svého dětství a dospívání. Je především o domácím násilí a poruchách příjmu potravy. To byl hotový balzám pro duši, všechno dostat ven, ačkoli to místy nebylo nic lehkého. Když pánbůh dá, třeba za pár let vyjde.

Jste maminkou tří dětí. Vnímáte vzorce z vaší rodiny, které nechcete předávat dál?
Dělám, co můžu, ale někdy to nestačí. I když se s tím snažím bojovat, jsem prostě v jistých ohledech zdeformovaná. Žila jsem v prostředí, které člověka nevratně a doživotně poznamená, hlavně v tom špatném slova smyslu. Jsou věci, nějaká moje přesvědčení, zásady a hodnoty, které mám pevně nastavené a nejede přes ně vlak. To jsou ty, které můžu bez problémů ovládat, tedy nikdy neukradnu svému dítěti z kasičky všechny peníze, abych měla na chlast, nikdy se před dětmi nebudu sprostě hádat s partnerem, nikdy nedopustím, aby byly svědky toho čeho já, a takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Věřím, že v tomhle dávám dětem opravdu to nejlepší ze sebe, vyrůstají v milující a stabilní rodině, můj přístup je oproti mému dětství diametrálně odlišný, nic jim nechybí, vztah máme skvělý. Ale pak jsou tu jiné věci, třeba takové ty impulzivní, přehnané reakce, které mám hluboce zakořeněné, převzaté od našich a se kterými musím pracovat, aby se u nás doma nerozpínaly. Ovládají se hůř, protože když si je člověk táhne už z dětství, v určitých situacích se spínají podvědomě, automaticky, jako jakýsi reflex. U nás doma se například v jednom kuse křičelo, takže moje prvotní přirozená reakce na stresové situace je křik. Taky jsem docela nervák, takže když už je toho moc, dokážu ošklivě vybouchnut. Když cítím, že hrozí, že vypěním, radši se zavčasu zavřu do pokoje, někde stranou se vydýchám a vychladnu, a teprve pak s nimi jdu ten problém řešit.

Komentáře

Hlavní zprávy

K-trend v České republice. Kde se vzal a o co vlastně jde?

vydáno 3. prosince 2023  6:38

Hudba, kinematografie nebo třeba kosmetika. Několik světů, které korejská kultura uchvátila.  celý článek

V druhé Perinbabě Juraje Jakubiska se mihne i nesmrtelný Dan Nekonečný

vydáno 2. prosince 2023  10:00

Nový snímek je pokračováním 38 let staré fantasy pohádky, která je na Slovensku vánoční klasikou.  celý článek

Slibované kontroverze i férovost hledejte jinde! Hra na oliheň: Výzva překonává očekávání

Strážce streamu
vydáno 1. prosince 2023  14:00

STRÁŽCE STREAMU Zbohatni nebo chcípni. Předtím si ale zahraj sérii v tuzemsku většinou neznámých dětských her. A buď v nich nejlepší ze všech. Tohle jednoduché motto se...  celý článek

Čtyři roky s covidem. Rozhovor s epidemiologem Rastislavem Maďarem Poučili jsme se?

vydáno 1. prosince 2023  5:25

Čas šíleně letí. Právě dnes jsou tomu čtyři roky, co v Číně odhalili neslavně proslulý virus covid-19. Deník Metro přináší rozhovor s epidemiologem...  celý článek