„Každá kapitola slouží jako námět na vycházku. Viktorka a její kamarádi společně poznávají všechny čtvrtě historické Prahy: Staré Město, Malou Stranu, Nové Město a Hradčany s Pražským hradem,“ říká pro deník Metro Špaček.
V jaké části hlavního města se procházíte nejraději?
Praha je kouzelné a malebné město. Není to velkoměsto jako Londýn, historickou část projdete za tři hodiny i s posezením na kávě. Já bydlím na Můstku, nejživější části města, protože miluji ruch a lidi. Proto mým každodenním rajonem je Staré Město, Národní třída, Příkopy.
Kniha má opět výchovný charakter, takže se tu řeší pamětihodnosti a historie. Oživujícím prvkem jsou pověsti, jako je například ta o služce z domu U Zlaté studně. Mainstreamovějším báchorkám, jako je ta o Golemovi, se vyhýbáte záměrně, že?
Kdepak, nevyhýbal jsem se žádné, ale když jich do knížky vložíte deset, zbývajících padesát se tam nedostane, s tím se musím smířit. Knížka pro děti nemůže být jen naučná, musí obsahovat různé pohádkové příběhy, pověsti, zajímavosti, aby děti bavila. V knize se jich objevuje hodně, některé jsou strašidelné, některé dojemné, třeba ta o věrné lásce, která se váže k rampě, ze které shlížíme od Hradu na město. Jsou tam pověsti známé, třeba o Daliborovi z Kozojed, o Faustově domě, i méně známé.
Jednotlivé kapitoly dědečkova vyprávění mají přimět čtenáře, aby na konkrétní místa vyrazil také. Kniha je vlastně docela interaktivní.
Ano, věnuji se pamětihodnostem Prahy tak, aby rodiče s dětmi nebo učitelé se třídou mohli využít jednotlivé kapitoly jako návod na vycházku. Proto jsou kapitoly knihy vymezeny některou částí Prahy, kterou lze za hodinu či dvě projít a přitom se seznámit se všemi zajímavostmi.
Postava dědečka je vaší osobou výrazně inspirovaná. I na ilustracích vypadá jako vy. Jak se jako dědeček zpětně díváte na výchovu svých dětí? Je něco, co byste udělal jinak?
To víte, že ano, jako ostatně každý rodič si říká, co mohl pro své děti udělat víc. Proto píšu tuhle sérii knížek pro děti, aby rodiče měli pomůcku k výchově dětí od raného věku, tam je totiž třeba začít. Čím víc toho vložíme do duše dítěte v raném dětství, tím pevnější budou hodnoty, kterými se bude řídit v životě. Pak přijde puberta, bude se zdát, že všechno je ztraceno, ale není, je to tam, a až pomine ta bouře dospívajícího věku, znovu ten hluboký základ objevíme.
V poslední době se ve společnosti prosazuje takzvaný kult dítěte. Hranice toho, zda je potomek vychovaný, se posouvá. Výchova jako taková je liberálnější. Je to podle vás dobře?
Děti jsou sebevědomější, vzdělanější, mají nepřeberné zdroje informací, které dříve neměly. Ale to neznamená, že by měly přicházet o tradiční rodinné vztahy, o pocit jistoty, o řád, který panuje v rodině a dítěti dává pocit jistoty a bezpečí. Bezbřehá volnost bez hranic dítěti bere ten pevný bod, rodinný krb, ke kterému se v životě vždy má vracet, ať ho osud zavane kamkoliv.
Ve vaší nové knížce je pasáž, kdy jde dědeček s vnučkou a jejími kamarádkami do restaurace v Malostranské besedě. Nenásleduje ale klasická lekce etikety, ale srovnání, jak to chodilo v podobných podnicích dříve. Kdy byla podle vás nejkultivovanější doba pro stolování?
Bezpochyby to byla první republika. Číšníci v motýlcích a fracích, bílé ubrusy na stolech, muži byli galantní a chodili do restaurací v obleku s kravatou, dámy v šatech. Vidíme ten krásný vhled do pražských restaurací ve starých filmech a mnohému z nás se po tom zasteskne. Ale život jde dál, doba Jiřího Gutha-Jarkovského je sto let za námi. Moderní etiketa není tak formální a upjatá – a to je dobře.
Vaší doménou je samozřejmě etiketa, která se týká také pravidel odívání. Ta se v současné době rozvolňují jako nikdy. Následkem pandemie koronaviru se dostalo do módy sportovní oblečení. Jaký je váš názor na trend, kdy si na akce a do kanceláří našly cestu i tepláky? Ty jsou často střiženy tak, že je na první pohled od běžných kalhot nerozeznáte.
Tepláky zůstanou tepláky, ať mají lampasy, nebo ne, ať jsou libovolně barevné, ať mají značku Prada, či Gucci, na tom nezáleží. Je to úbor vhodný pro sport nebo pro lenošení v soukromí, dělat z něho business dress nebo v něm chodit na veřejnosti je úpadek kultury odívání. Víme, kdo k nám po revoluci teplákovou módu přinesl, nezaslouží si napodobování.
Ladislav Špaček nejen dědečkuje
|
