„Pevně věřím, že jsme s nakladatelem vybrali ty nejlepší. Podíl vybraných sloupků je 82/224. Mimochodem o mém poměru k matematice, která byla odjakživa mým velkým hobby, se v knize taky dočtete,“ říká dlouholetý sloupkař, bývalý diplomatický poradce a někdejší šéfredaktor erotického magazínu Hustler v jedné osobě.
Kde se vzal nápad využít sloupky do knihy?
Ten nápad vzešel od jednoho pána, který mi na jaře poslal přes Facebook bezelstný dotaz: „Kdy zase vydáte nějakou knihu? Myslím, že by si našla své čtenáře.“ Rozleželo se mi to v hlavě a já si řekl: Vlastně proč ne? Vždyť jsem ve svém rodném jazyce nevydal nic od roku 2006. Oslovil jsem několik nakladatelů a vyšlo to. Pokud kniha moc nepůjde na odbyt, svého našeptávače osobně vyhledám, čapnu ho za límec a pořádně s ním zatřepu. Přitom mu budu křičet do ucha: „Říkal jste, pane, že si má kniha najde čtenáře, tak kde jsou?!“
Křest
|
A název knihy?
Jeho smyslem je přiblížit čtenářské veřejnosti knihu i jejího autora. Z toho mého se konkrétně dozvědí tři základní informace: že žije autor v Paříži, že je recepční a píše si deník, anebo – alternativní výklad – že do nějakého deníku přispívá. Třeba do Metra.
Jak vzpomínáte na své začátky v Metru?
Redakci jsem oslovil koncem roku 2007, kdy jsem procházel poměrně těžkým obdobím. Ocitl jsem se totiž coby novinář na černé listině a zničehonic nesměl publikovat v žádném z periodik, do kterých jsem dřív psal. Tehdejší šéfredaktor Metra, který mě neznal, mě požádal, abych mu napsal sloupek na zkoušku. Testem jsem prošel, a tak jsem se slavně vrátil na stránky domácího tisku. Za což Metru dodnes dlužím poděkování. Děkuju!
Jaký byl první sloupek? A vnímáte od té doby nějaký posun ve formě psaní?
První zveřejněný sloupek z prosince 2007 byl právě ten zkušební, a pokud mě paměť neklame, pojednával o rozchodu nedávno zvoleného francouzského prezidenta Sarkozyho s jeho druhou ženou. Jinak se mi nezdá, že by se forma mých sloupků s časem nějak měnila. I když tematicky možná ano. Dokud jsem žil v Praze, psal jsem s oblibou o Francii. Od té doby, co jsem v Paříži, píšu převážně o Česku.
V čem vám pomáhá život ve Francii a tím odstup od Česka při psaní sloupků?
V půlce 80. let jsem emigroval do Francie, ale v roce 1990 jsem se vrátil do Československa. Dneska zase žiju v Paříži. Jsem takový nomád, co pendluje mezi Prahou a Paříží. Jinak ten odstup při psaní sloupků o Česku mě baví, i když jsem čas od času nucen vyslechnout si názor, že o tom, co se u nás děje, můžu houby vědět, když tady nežiju. Já jsem naopak toho mínění, že odstup od popisované reality není vůbec na škodu, a někdy může autorovi paradoxně pomoci k tomu, aby na ni nahlédl ostřeji.
Napadá vás příklad?
Ve svém sloupku z 25. listopadu 2009 jsem psal o odporu Britů k normám, které jim vnucuje Brusel, a poslední větu zformuloval jako celkem jasnou předpověď brexitu. Asi jsem se měl v mládí dát na prognostiku a třeba bych to byl dotáhl stejně daleko jako náš prezident... Tenhle sloupek jsem každopádně do knihy zařadil.
Proč se u sloupků podepisujete i jako recepční?
Podepisuju je tak proto, že recepčním opravdu jsem. I když počínaje dnešním dnem to vlastně už neplatí... Označení recepční a spisovatel se mi navíc zdálo o něco méně banální než třeba novinář a spisovatel, které si u nás může ke jménu napsat pomalu každý druhý. A protože má recepčního v názvu i moje kniha, rozhodl jsem se do ní zařadit aspoň jeden sloupek inspirovaný zkušeností recepčního. Jeden takový tam opravdu je.
Nejde o vaši první knihu, psal jste i fejetony, věnujete se Čapkovi, překládáte. Jaká témata vás baví?
Ve výběru témat jsem asi eklektik. Dalo by se říct, že spíš než klasická schémata typu Ona ho měla ráda, on ji ne mě přitahují ta méně tradiční, neřkuli lehce ujetá. Například hrdinou mého prvního francouzsky psaného románu je řidič trolejbusu, hrdinou toho druhého, zatím nepublikovaného, je muž, kterému táhne na devadesát. Samozřejmě že nejsem řidič trolejbusu ani devadesátiletý kmet, přesto s nimi nejspíš mám – s oběma dohromady i s každým zvlášť – něco společného.
Nejnověji jsem se zamiloval do nebožtíka Karla Poláčka, o kterém musím napsat svůj příští román. Říkám „musím“, protože jsem na projekt získal v létě grant z Národního centra knihy, francouzské státní instituce poskytující finanční podporu autorům, nakladatelům i knihkupcům.
Spisovatel Poláček nechybí ani v knize, o níž se dnes bavíme, konkrétně jeho sloupek O sloupku jsem v autorské předmluvě vytěžil podobným způsobem, jakým spousta studentů plzeňských práv psala diplomky – i když na rozdíl od nich jsem já uvedl svůj zdroj a citace opatřil uvozovkami.
PRAHA? AHA!
