Co vás vedlo k tomu, že jste si odskočil od vašeho tradičního žánru historických románů?
To vlastně není odskočení. Když se člověk pohybuje v historii a zabývá se osudy lidí v románech, zvláště v epopejích, tak popisuje politické události a společenské procesy. No a pak dříve nebo později každého autora napadne, že existuje zobecnění, a to stojí za to prezentovat. V každé době by se lidé měli nějakým způsobem poučit z chyb, které dělali ti před nimi. Čím více chyb se dělá, tím je asi aktuálnější je prezentovat. Proto jsem se pokusil napsat breviář s tím, že ale nechci vůbec nikoho poučovat. Popsal jsem určitý pohled na dějiny se vztahem k současnosti. A kdo chce, ať se poučí, kdo nechce, tak ať chyby dělá dál.
Proč jste pro svou knihu zvolil netradiční až archaický název breviář?
Jednak je to slovo hezké, ale také symbolické. Breviář je sbírka opakovaných modliteb. Nosili ho křesťané, aby si v něm neustále četli a připomínali si základy víry. Takže to jsou takové základy historických, společenských zkušeností, které by si lidé měli připomínat, když narazí na něco, co se nyní děje, co se jim líbí nebo nelíbí. Tady mohou najít historické paralely. Kniha není jen o migraci, je psána z nejrůznějších pohledů včetně genderových, vztah mladí staří, ekologie... Je tam třeba i pasáž o tom, jak byli pronásledováni kuřáci již od 17. století.
V jedné z kapitol se věnujete vztahu generací. Proč zrovna u nás význam rodiny relativně upadá, zatímco v islámu je tomu spíš naopak?
Musíme si uvědomit, že křesťanská civilizace je tady dvacet století a islám třináct. Každý takový systém má nějaký logický vývoj. Islám je ve stejné situaci jako křesťanství ve 13. století. Odtud se odvíjí i to, že je v mnoha záležitostech strašně nesmiřitelný, ale stejně tak byli křesťané ve 13. století. A stejně tak křesťané ve 13. století, právě proto, že žili v relativně chudých podmínkách, museli plédovat pro ochranu rodiny a pomáhat si. Protože nikdo jiný než rodina pro ně nic neudělal. Proto ji ctili a z nepřátelského světa se k ní vždy uchylovali do bezpečí. Islám to má nyní stejně. Za sedm set let možná na tom bude obdobně jako my nyní. To je logický vývoj ideologií.
V knize se věnujete i politice a problému voleb...
Můj názor na současnou politiku je vyjádřen v mé knize Strana štěstí sloganem Nikdo vám nemůže tolik dát, kolik vám může naše strana slíbit. Je totiž obrovský rozdíl mezi dobou, kterou popisuji v historických románech, a současností. Musíme si uvědomit, že tehdy politik byl panovník a bylo to jeho. On tedy vůbec neměl důvod něco rozkrádat. Majetek opečovával, někdy dobře, někdy špatně, ale hlavně proto, aby si to udržel a předal svým dětem. Zatímco teď to má politik na čtyři roky. Takže za tu dobu si musí pro sebe nahospodařit co nejvíc. Proto je mu úplně jedno, co bude za dvacet let. To je důvod, proč současná politika nemá žádné dlouhodobé vize. Proto stále řeší jen aktuální ptákoviny. Nebo se dělají takové koncepce, že za čtyřicet let klesnou emise skleníkových plynů, ale za patnáct let si na to nikdo nevzpomene. V tom je právě rozdíl mezi politikou dnešní a historickou, o které v románech píši.
Když jste byl kdysi po vysoké škole na vojně, tak jste místo do hospod chodil do archivů. Čerpáte z této doby ještě?
Naštěstí jsem tehdy byl docela prozíravý a spoustu věcí jsem si vypisoval. Tehdy se samozřejmě nic nefotilo, takže mám obrovské množství výpisků. Navíc si hodně pamatuji. No a když je úplně nejhůře, tak se k tomu vracím.
Bádáte v archivech stále?
Ano, ale doba už je jiná, takže elektronicky. Významné středověké kroniky, které potřebuji pro psaní epopejí, jsou téměř všechny digitalizované. Takže si mohu z domova od počítače nejdůležitější údaje oživit nebo nastudovat. Hlavně kroniky zahraniční, třeba bavorské, uherské či míšeňské. K těm jsme se ani v době mého mládí dostat nemohli. Digitalizované jsou univerzitní knihovny i rozsáhlá síť landesbibliotheken, proto už není problém se k podkladům dostat.
V mládí jste poměrně dobře lezl po skalách a po horách. Zůstalo z toho ještě něco?
Bohužel jsem musel skončit se všemi sporty, naposledy s tenisem poté, co mi odešlo pravé rameno. Zjistil jsem, že mohu hrát pouze backhandy a podávat spodem, což je pro hru dost blbé. Tak teď se už pohybuji spíš na zahradě.
Co dělá spisovatel Vondruška, když nepíše?
Okopávám záhonky, pěstuji zeleninu. Relax je pro mě i to, když sedíme s ženou a jen tak si povídáme. Trávíme spolu většinu času, a to je milé a příjemné.
Které knihy chystáte v nejbližší době?
Teď v listopadu vychází jednadvacátý díl Oldřicha z Chlumu - Nitranská brána smrti. Na základě tlaku svých slovenských přátel jsem ho poslal vyšetřovat do horních Uher. Bylo to nesmírně půvabné. Tamní faktografie je sice mnohem chudší než naše, ale v každém případě to pro mě bylo nesmírně užitečné. Slovenský středověk byl jiný než náš a pro mě to znamenalo hrozně moc studovat. Díky slovenským historikům je to velice věrohodné. Vyjde také čtvrtý díl knihy pro děti Fiorella a dům ztracených duší - o dceři alchymisty Rudolfa II. V lednu čtenáři dostanou Dobronínské morytáty, což je další z renesančních příběhů pána z Dobronína.
