Jste pražská rodačka, kde jste vyrůstala? Jak vzpomínáte na Prahu vašeho dětství?
Vyrůstala jsem takřka u Vltavy, v Holešovicích nedaleko kostela sv. Antonína, slavného svými jesličkami, na které jsem se každý rok chodila dívat. Mým druhým domovem se stala Stromovka, kde mě kromě pískoviště lákaly kačenky a později Růžový sad, při povodni zničený. Jinak své vzpomínky spojuji s nižší hladinou hluku na ulicích.
Ticho už v Praze asi nikdy nebude. Co dál se nevrátí?
Stoprocentně se nevrátí například tramvaj do Celetné, která zde skončila roku 1960. Její rychlost se rovnala rychlosti chůze, a tak když mně jako malé holčičce stojící s maminkou na plošině spadl na ulici plyšový medvídek, soucitný spolucestující vyskočil, sebral ho a lehkým klusem se s ním vrátil do vozu. Nevrátí se také mnoho zbytečně zbořených historických objektů, které nezachránil ani Klub Za starou Prahu.
Pracovala jste celý život jako novinářka, kde?
Po absolutoriu fakulty žurnalistiky jsem nastoupila do malého čtrnáctideníku, protože už jsme měli dvě děti, ale v letech 1978 až 1991 jsem z branže odešla a navzdory varování kolegů jsem zvolila volnou nohu. Od té doby jsem měla jediného nadřízeného, tedy sebe, a postupně jsem spolupracovala s asi deseti pražskými deníky a časopisy, s rozhlasem i s televizí.
Jaké bylo vaše téma?
Všem jsem dodávala zejména méně známé zajímavosti z řady oborů – od medicíny a techniky přes flóru a faunu až po historii. Vyhýbala jsem se sportu, ekonomice a politice. Psala jsem rozhovory, fejetony a povídky, sedm let jsem vstupovala do pořadu Jana Rosáka Šťastnou cestu, z čehož vznikly dvě knihy, devět let jsem paralelně vydávala celý časopis, psala jsem scénáře pro Přemka Podlahu i texty pro rozhlasový Kolotoč a podobně. A v letech 2021 až 2023 jsem dodávala každý týden pro projekt Praha Křížem Krážem Kristýny Makové texty pro webovou rubriku nazvanou Pražské okénko.
Jak vypadala profese novinářky za komunismu?
Nevím, protože v nejtužším období jsem ještě netušila, že se budu věnovat této profesi, a ve zmíněných letech 1978 až 1991 jsem ze své vůle pracovala v jednom výzkumném ústavu v odboru informatiky. Ovšem brzy se mi začalo po psaní stýskat, a tak jsem alespoň obnovila spolupráci s Večerní Prahou. A v roce1991 jsem šla na zmíněnou volnou nohu.
Tak jinak – měly to v té době ženy v novinařině těžší než dneska?
To nemohu posoudit, protože onen čtrnáctideník mi povolil kvůli dětem zkrácený pracovní úvazek, a od roku 1978 jsem již byla zcela nezávislá. Na mojí spolupráci s médii se nic nezměnilo a pro rodinu jsem si vždy našla čas.
Na kontě máte také čtyřicet knih, na které jste nejvíce hrdá?
]S knihami, které vydávám od roku 1999, je to jako s dětmi: mám je ráda všechny, všem jsem věnovala stejnou péči, a na všechny jsem si najímala – a najímám – odborné lektory.
Nyní jste vydala dvě knihy Pražská okénka, co v nich čtenáři najdou?
V každé je třiašedesát kapitol, ale zde zmíním pouze pár témat. Čtenáři se například mohou dozvědět, která muzejní budova musela mít uvázanou střechu, jak se stěhovalo Maroldovo panorama, díky komu a kde vznikla v Praze první škola v přírodě, kde se v metropoli málem utopil František Křižík, jak Pražané lovili grundle či kdo a kdy nazpíval na výstavě u Stromovky roku 1891 písničku na Edisonův fonograf. Někoho může zajímat to, že na Letné závodili i pštrosi, co bývala akce Z a jak souvisela s koroptvičkou, kolik váží a měří svérázná větrná korouhvička na velké věži svatovítské katedrály, kdy se začaly osvětlovat pražské ulice a jak na Václavském náměstí rozumět unikátní galerii z konce devatenáctého století na Wiehlově domě číslo 792/34.
Jaká místa podle vás patří v Praze mezi nejzajímavější?
Z hlediska návštěvníků Prahy není pochyb o tom, že jde o Pražský hrad, Malostranské, Václavské a Staroměstské náměstí, Karlův most, Židovské Město či hlavní bulváry – ulice Na Příkopě či Národní. Pro mne je po devátých vydaných pragensiích zajímavostí vše, o čem píšu poprvé či k čemu přidávám nové informace. Navíc ve svých pragensiích preferuji to, jak se lidem ve městě žilo, co se v ní měnilo a co se svými obyvateli prožívala. Vycházím z toho, že informace o stavebních slozích a umělcích, kteří v Praze působili, lze najít v odborných knihách či na internetu. A jak se dozvídám z mailů, průvodci Prahou tyto moje drobnosti k mé radosti vítají a zpestřují jimi své výklady.
Existuje v Praze tajemné místo, ze kterého máte opravdu strach?
Nevím o žádném. Legendy nečtu a na bezhlavé jezdce a podobně nevěřím.
Tak jste se alespoň dozvěděla při psaní knih něco o Praze, co jste dosud netušila?
Já se o Praze dozvídám stále něco nového. Například že až do počátku dvacátého století mohl automobil řídit každý, kdo k tomu měl odvahu, aniž vlastnil řidičský průkaz. Donedávna jsem netušila, proč přivezl Alberto Vojtěch Frič z Ameriky do Prahy indiána Červíčka, nevěděla jsem detailně, jaké poměry vládly za protektorátu na Barrandově či kde stával velkoobchod U Města Paříže, kde se prodával mimo jiné dovozový neobvyklý dárek zvaný kri-kri.
Tak snad se to ve vašich knihách čtenáři dočtou. A kdy se můžeme těšit na další pokračování?
Těšit se můžete vy osobně i čtenáři, protože dva díly mých Pražských okének dostanou ještě třetí díl. A co se v něm mimo jiné dočtete, to jsem vám právě vyjmenovala v minulé odpovědi!
Strážce streamu
