Proč Michal Čierný po tolika letech odešel ze státní správy a rozhodl se vyšetřování drogových dealerů vyměnit za papír a tužku? V rozhovoru pro Metro také mimo jiné popsal, co ho k práci na kriminálce přivedlo, kdy zachránil někomu život a v jakých chvílích se opravdu bál o ten svůj.
Co vás přivedlo k práci v Národní kriminální agentuře?
Když jsem byl teenager, mého spolužáka zavraždili kvůli drogám – a dost to ve mně rezonovalo. Tehdy jsem si uvědomil, že svůj život chci zasvětit boji proti drogám. Mou touhou bylo pracovat v národní protidrogové jednotce. To byl důvod, proč jsem vstoupil do policejního sboru. K tomu, abych se dostal do speciální jednotky, mě čekala dlouhá cesta v podobě vysoké školy, přestupu do kriminální sféry, a hlavně dosahování dobrých výsledků, aby se mi v budoucnu mohly otevřít dveře do protidrogové jednotky. A vyšlo to.
Své zkušenosti z NAKA jste převedl do několika knih. Proč vyhrálo zrovna psaní?
Když jsem byl malý, chtěl jsem pracovat u filmu a stát se scenáristou. Někde to ve mně muselo být zakotveno, neboť tato „potřeba“ neustále narůstala. Chtěl jsem uměním poukázat na nebezpečí drogového světa. Nejprve to byl takový únik od reality. Začal jsem psaním faktografické knihy. Po dokončení prvního díla jsem se ozval vydavatelství – a vyšlo to. Díky náhodě nebo osudu pak vznikla filmová adaptace mé třetí knihy Případ Agonista. Ta pojednává o jedné z nejnebezpečnějších drog na světě, fentanylu. V letech 2010 a 2011 Slovenskem zarezonoval případ výroby a distribuce této omamné látky. V rámci filmu jsem se podílel i na psaní scénáře a vyjadřoval jsem se k akčním scénám a reáliím.
V čem je vaše tvorba jiná?
Mým cílem je poukazovat na drogovou realitu. Chtěl jsem, aby ji čtenáři reflektovali prostřednictvím emocí, které přežijí v „kůži“ protagonistů. Je to jiné než jen vnímat zprostředkované informace prostřednictvím zpráv či televizních novin.
Pamatujete si na okamžik, kdy jste ve své kariéře zachránil lidský život?
V době, kdy jsem pracoval na okresní kriminálce, jsem zažíval „dozvuky“ divokých devadesátých let. Tehdy nebylo nic neobvyklého, že se na ulici stříleli členové podsvětí a vybuchovala auta. Několikrát se nám stalo, že jsme poskytovali první pomoc obětem násilných trestných činů. No, většinou to bylo neúspěšné. V Národní kriminální agentuře jsem se s kolegy podílel na vyšetřování nejzávažnějších případů na Slovensku. Stávalo se, že jsme odhalovali vraždy ve stadiích přípravy či jsme zadržovali obrovské množství omamných látek. Nikdy ale nezapomenu na zmiňovaný fentanyl produkovaný na Slovensku. V rámci akce jsme zajistili tento podomácku vyrobený opioid v množství 4,4 kilogramu. Takové množství by dokázalo zabít celé Slovensko.
Čím byl tento případ z roku 2010 specifický?
Už jen to, že jsme měli co dočinění s „podomácku“ vyrobeným fentanylem, bylo výjimečné. Je potřeba dodat, že tehdy narkomani nevěděli, že užívají fentanyl. Žili v domnění, že si kupují heroin. Při prvním zajištění látky jsme si to mysleli i my. Dokonce laboratorní testy Kriminalisticko-expertizního ústavu (KEU) nevykazovaly přítomnost drogy. Bylo to proto, že v Evropě nikdo takovou látku neprodával. Jen díky iniciativě vedoucího pracovníka KEU se podařilo zjistit, že máme co do činění s fentanylem. Tehdy nám došlo, že máme velký problém.
Bál jste se někdy o svůj život?
Ano, zvlášť když na Slovensku fungovaly takzvané hrubokrké zločinecké skupiny. Stávalo se, že vyhrožovaly nám a našim rodinám. Třeba že skončíme zakopaní někde v Karpatech. Brali jsme to ale jako součást naší práce. Museli jsme. Podvědomě jsme přitom připravovali rodinu na to, že se může stát ledacos.
