Jste úspěšným fotografem, jak jste se k tomuto oboru dostal?
Svým způsobem je pro mě fotografie z nouze ctnost. Můj táta byl vynikající grafik a keramik, k umění mě vedl od mala. Jenomže já jsem příšerné kopyto na cokoliv manuálního. Kreslení, potažmo jakékoliv hňácání hlíny, mě spíš obtěžovalo. A tak jsme se spolu propracovali k fotografii. Vždycky jsme se u toho příšerně pohádali, ale v dobrém. Byly to krásné časy.
Na svém kontě máte mimo jiné již tři knihy. Nyní pracujete na novince s názvem Něha Himálaje, v čem se bude od těch předchozích lišit?
Jak už to bývá, je to zase úplně něco jiného. Poprvé je to kniha s danou jednotnou linkou, protože se děj celého příběhu odehrál skutečně tak nějak přirozeně sám od sebe. Psal jsem ji v extrémních podmínkách, a co mám první reakce od editorů, tak ty pocity, jako jsou strach i úžas, se mi do textu patrně povedlo docela dostat. Z toho mám skutečně radost.
Co vše se v knize dozvíme? Najdeme v ní předpokládám také dost fotografií...
Tohle není naučná literatura, takže věřím, že se primárně pobavíte. Ale pokud si někdo chce udělat představu, jak to na takových expedicích chodí, tak si ji bezpochyby udělá. A fotek v knize není ani málo, ani příliš. Jde mi spíše o kvalitu než o jejich počet. Jde o typ fotek, které jinde neuvidíte.
Jak dlouho trvaly himálajské expedice? Co bylo nejtěžší?
Mám docela štěstí, že v současné době ty výpravy už netrvají dlouhé měsíce, ale většinou něco kolem pěti až sedmi týdnů. Ale co je na tom všem nejtěžší, říct teď opravdu nedokážu. Loučení s dětmi je každopádně mnohem těžší než vlastní lezení. Protože člověk tak nějak intuitivně buší do ledu a jednoduše stoupá vzhůru. Led se ho neptá, jestli se mu něco nemůže stát a jestli se ještě někdy uvidíme.
Letos už stihl přírodovědec a fotograf cestu na Island. Procestoval už i část Afriky, Asie, Grónska či Střední a Jižní Ameriky.
Předprodej knihy nyní probíhá na crowdfundingovém serveru, kde se hned na začátku kampaně povedlo vybrat požadovanou částku. Dalším milníkem byl váš film, kterým již máte zkušenosti z minulosti. Můžete čtenářům přiblížit vaši dokumentární tvorbu?
Tím, že v tom filmu nevyhnutelně hraju, jsem jej nechtěl střihat sám. Naopak – nechci dělat ani dramaturgii anebo režii. Nechal jsem tak volnou ruku zkušené filmařce Magdaléně Fukanové z Czech Vibes, která stojí i za naším posledním filmovým dokumentem Malinká, který pojednává o potápění s delfínem na nádech. Sám bych nic takového nevytvořil a mám z téhle spolupráce velikou radost. Malinká je už několik dní volně ke zhlédnutí na YouTube, tak si může každý udělat představu sám, jak takový výtvarně dokumentární počin může vypadat.
Máte připravená ještě nějaká další překvapení?
V knize je poměrně zábavně a věřím, že i zajímavě pojatý závěr. Tak trochu tradičně psala předposlední kapitolu moje žena, přece jen je to matka našich dvou dcer a na podobné cesty jejich nezodpovědného otce má svůj názor. Epilog pak napsal horolezec Honza Tráva Trávníček a úplně na konci je pak ode mě takové velmi nečekané překvápko. Ale to se přece nesmí prozradit.
Chystáte se letos zase někam na dobrodružnou výpravu, nebo si dáte raději chvíli pauzu?
Letos mě čeká několik menších akcí, ale pak hned v lednu to vypadá na další pořádnou lumpárnu v Kolumbii. Chceme se vypravit s botaniky od nás z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy do míst, která jsou botanicky zcela neprobádaná. Na to se tedy těším velice.
