Celovečerní debut Jana Březiny servíruje divákovi tajemství i hrdiny neschopné komunikovat

Tajemství z devadesátých let
Erhart (Filip Březina) se do jisté míry snaží znovu otevřít téma 90. let, nepříjemné pro politiky a podnikatele, kteří byli tehdy aktéry divoké privatizace. Mladík jménem Erhart, který za celý film prakticky nesundá koženou bundu, se vrací do rodného města, aby navštívil svou duševně nemocnou matku (Petra Jungmanová). V jejich chátrajícím domě jej ale čeká nepříjemné překvapení. Dům totiž není tak úplně jejich, a jak vzápětí napovídá i velká cedule s nápisem Na prodej, musejí se neprodleně vystěhovat. Následně hospitalizovaná matka k tomu všemu tvrdí, že se Erhartův roky nezvěstný otec vrátil, aby tomu učinil přítrž.

Mezitím se místní průmyslník žijící v daleko honosnějších kulisách rozhodl kandidovat do Senátu a jeho nezletilá dcera Berenika alias Bíba (Klára Soukupová) mu chce na to konto natočit volební video. Což jí příchod Erharta trochu zkomplikuje. Mladík má totiž, jak bývá u podobných postav zvykem, jednu superschopnost. Ačkoli působí poměrně marně a moc toho nenamluví, z nějakého důvodu mu dříve či později padá k nohám snad každá žena, co se na plátně objeví.

Mysteriózní drámo
Film vypráví zdánlivě detektivní příběh minulosti rodičů na pozadí romantické současnosti jejich dětí, aby postupně obě roviny nevratně propojil. Divák by se měl spolu s hlavními hrdiny ptát, co má společného Novotný s Erhartovým otcem, který byl nejprve poslán do vězení a později zmizel neznámo kam. Jak věcmi zamíchá půvabná terapeutka Fany (Elizaveta Maximová), která propojuje obě rodiny a obě generace? Co se skutečně stalo v devadesátých letech minulého století, v době přechodu od diktatury k demokracii, v tomto symbolickém provinčním městě s ocelárnou, v níž se doslova slévají malá i velká tajemství? Na nalezení odpovědí, které jsou povětšinou naprosto banální, si ale musí divák pár desítek minut počkat. Pokud to ovšem neuhodne předem.

Poezie a banálnost
Březinovu prvotinu by bylo velice snadné označit za špatný film. Její zápletka je totiž ryze samoúčelná, postavy jednají zejména v druhé půli filmu minimálně podivně a celkově jsem si po zhlédnutí snímku odnesl z kinosálu pocit, že by se všechny rádoby záhady, které se ve filmu řeší, daly vyřešit poměrně jednoduše. Třeba kdyby si hlavní postavy sedly na pět minut k jednomu stolu a jak se říká kápli božskou.

Já se ovšem snažím být k Erhartovi a jeho tvůrcům co možná nejvíce shovívavý. Je to vidět i u mého veskrze průměrného hvězdičkového hodnocení. Herecky je totiž snímek celkem OK, atmosféra je příjemná. Hudba, efekty, a především kamera baví, jak to jen v rámci možností jde. Film dokonce chvílemi až okouzlí svou vizuální stránkou. Vždyť kolikrát jsme v tuzemské produkci viděli samoúčelné záběry z dronu. Tady se jimi šetří a jsou využity funkčně.

Marný Diktátor
Film je často tak dobrý, jako je jeho hlavní hrdina. Filip Březina není špatný herec. Jako Erhart ale nemá i kvůli nedopečenému scénáři příliš co hrát. Postava v podání někdejšího představitele divadelního Diktátora toho během filmu příliš neudělá. Spíše to vypadá, že zbylé figury v čele s nenadále bláznivou Bíbou vyřeší vše za něj. Režisér Jan Březina byl možná až přehnaně ambiciózní po stránce vizuálu (scéna s listím je zábavná), patrně ale zapomněl či spíše nezvládl ukočírovat příběh. Je to veliká škoda. I proto, že inspiraci našel režisér v osobní zkušenosti. I on pochází z malého města, kterému kdysi dominovala slavná továrna se 150letou historií.

„V 90. letech byla privatizována. Stroje se prodaly a stovky lidí přišly o práci. Šlo o nevratný proces, jehož následky pociťujeme dodnes. Podobně vnímám hranici mezi příčetností a šílenstvím – je snadné ji překročit, ale těžké je vrátit se zpět,“ prohlašuje Březina.