Jak vypadá smysluplné rozloučení?
Pro nás to jsou osobité obřady, které jsou jedinečné a hlavně podle přání pozůstalých. Zároveň se snažíme, ať jsou naše obřady ekologické a pokud možno i dostupné. Pozůstalé doprovází také na méně tradičních místech, jako jsou zahrady, kavárny, divadla, lodě a podobně. Zkrátka tam, kde je to lidem příjemné.
Je pro obřad na méně tradičním místě potřeba povolení?
Většinou ne, organizace obřadu posledního rozloučení je trochu jako organizace oslavy narozenin. Potřebujete pouze oslovit místo. V Česku máme výhodu ohledně legislativy. Pro rozptylování popela je nutný jen souhlas vlastníka pozemku. Pokud budete sypat popel například do Vltavy, musíte mít souhlas povodí Vltavy. Pro obřad v přírodě je to pak většinou dotaz na městský úřad či Lesy České republiky. Na vlastní zahradě nic řešit nemusíte vůbec. V Polsku nebo v Německu by něco takového vůbec nešlo. Tam se může popel rozptylovat jen na hřbitovech.
Jak jste se ke své práci dostala?
Už od vysoké školy obdivuji přírodní pohřby. Tehdy jsem v časopise viděla proutěnou rakev a s takovou rakví si jen těžko představíte neformální, neosobní a chladný pohřeb, které se většinou odehrávají v krematoriích. Pokud uděláte přírodní pohřeb, má to úplně jinou estetiku i atmosféru. Téma mě zaujalo natolik, že jsem v rámci studia napsala i diplomovou práci s názvem Až umřu, zasaďte na mně jabloň. Poté se ke mně přidaly ještě dvě kolegyně Alžběta Živá a Monika Suchanská a společně se Správou pražských hřbitovů jsme založily Les vzpomínek (první český přírodní hřbitov, kde je možné uložit popel zemřelých ke kořenům památečních stromů – poznámka redakce).
Jaké jsou principy přírodního pohřebnictví? Je to i důraz na ekologii?
Smyslem je snoubení úcty k lidem s úctou k přírodě. Přírodní pohřebnictví je úplně okouzlující v tom, že má velký potenciál podporovat ochranu přírody. Spočívá to například v tom, že se tělo uloží do ekologické rakve a nad ní se vysadí strom, nebo že se těla ukládají na lučním hřbitově. Spolek Ke kořenům je reakcí na ekologickou krizi a stejně tak i na krizi pohřebních rituálů. Většina pozůstalých, a to nejen v Česku, si stěžuje na to, že jsou obřady v krematoriích odosobněné, chladné a příliš formální. Řečníci mluví ve frázích a podobně. Takové obřady zkrátka nesplňují očekávání pozůstalých. Naše obřady jsou úplně jiné.
Povídejte.
Naši pozůstalí si často přejí, aby obřad nebyl truchlivý, ale byla to oslava života. A tak s nimi hledáme cesty, jak uctít osobnost jejich zemřelého a to, co v životě miloval. Třeba když zemřela paní, která založila záchrannou stanici pro zvířata, tak její přátelé nenosili na obřad květiny, ale místo toho udělali sbírku na podporu zvířat, o které paní pečovala. A na závěr rozloučení s ní vypustili na svobodu straku, které se v záchranné stanici uzdravilo křídlo. Když straka vzlétla k nebi, tak všichni cítili, že přesně takovéto rozloučení by se paní líbilo.
Blanka Javorová
Zmínila jste krizi pohřebnictví. Co to znamená?
V Česku je momentálně velký trend nepořádat žádné pohřební rituály. Třetina pozůstalých neudělá žádný obřad. Jen se spálí zemřelý a to je všechno. V Praze se odhaduje, že žádné poslední rozloučení nemá dokonce až osmdesát procent pozůstalých.
Může v tom hrát roli také finanční stránka?
Pro někoho nejspíš ano. Je ale naprosto v pořádku, když si pozůstalí objednají od pohřební služby jen to nejnutnější, tedy kremaci. Následně mohou uspořádat vlastní rozloučení kdekoliv, v přírodě, doma. Takový obřad skoro nic nestojí. Někdo z rodiny zajistí občerstvení, někdo místo vyzdobí, jiný zase udělá proslov nebo donese fotky zemřelého. Organizace takového obřadu navíc zapojí i širší rodinu. Většinou je totiž zařizování pohřbu na těch, kteří jsou nejvíce zasažení ztrátou a ti na to nemají tolik energie. Právě proto předají většinu starostí spojených s obřadem pohřební službě. Když pozůstalí přijdou za námi, snažíme se rozloučení udělat víc osobitě.
Takže se snažíte do obřadu zapojit celou rodinu?
Ano, nejprve mapujeme, kdo by se mohl jak zapojit. Už jsem to trochu zmínila. Někdo má například na zahradě květiny, které může donést, jiný dobře fotí nebo dokáže vytvořit osobitou pozvánku. Rozloučení pak neprobíhá jen přímo během obřadu, celá příprava na něj je v podstatě už takovým rozloučením, kdy rodina společně vzpomíná a každý přispívá po svém. Všichni si pak z takového posledního rozloučení odnesou pocit, že to společně udělali nejlépe, jak mohli, a jsou na to hrdí.
Při vaší práci se skoro pořád setkáváte se smrtí. Není to pro vás náročné?
Svou práci miluji. Obřady jsou plné lásky, úcty, krásy a lidskosti. Ale máte pravdu, že se najdou i náročné momenty. Proto musíme v našem spolku dbát na péči o sebe a neustále se vzdělávat. Často se na nás obracejí lidé, kteří prošli komplikovanou a těžkou ztrátou. Lidé, kterým zemřelo miminko nebo šlo o sebevraždu.
Ve vašem spolku jsou jen samé ženy. Čím to je?
Určitě to není náhoda. Také v zahraničí trend renesance zájmu o smrt nesou často ženy, jež například zakládají přírodní hřbitovy. Vysvětluji si to tím, že zatímco tradiční pohřebnictví je většinou v rukou mužů a s tím je spojené například to, že je zaměřené na efektivitu a spíš odosobněné. Ženy jsou v tomto jiné, více pečující. Do našich kurzů pro obřadnice chodí často ženy, které za sebou mají nějakou ztrátu, zemřel jim někdo blízký. O doprovázení pozůstalých mají zájem, protože samy vědí, že to má smysl. Mimochodem, převaha žen v naší činnosti vyvolává také asociaci s porodnictvím. To bylo překvapivě dlouhou dobu v rukou mužů. Porody většinou vedli doktoři. Nyní získávají větší roli porodní asistentky nebo duly, které změkčují tvrdost dosavadního systému. V našem oboru je to podobné.
Strážce streamu
