Odborář Josef Středula: „Před nikým se neskláním, ale každého respektuji“

Vybavíte si chvíli, kdy jste poprvé vystoupil před větším počtem posluchačů?
Odmalička jsem prodával v zahradnictví svých rodičů. Takže komunikovat s dospělými jsem se učil od klukovského věku. Komunikace tam byla nezbytná, bez toho nic neprodáte. Vždycky si vybavuji film s Vlastou Burianem, majitelem obchodu, který předá dětem. Ale v penzi se nudí a nechá se najmout jako příručí do neprosperujícího papírnictví a postaví ho na nohy. Takhle se u nás jednalo se zákazníky. Nikdy nedostali méně, naopak víc. Pak jsem mluvil před větším počtem lidí například na vojně. Jako technicky vzdělaný jsem byl u ženistů, zůstal jsem tam v poddůstojnické škole a učil nové vojáky. Tehdy jsem asi začal poprvé i studovat a trénovat interakci s publikem. To byl rok 1986. Pak byla pauza, přišel rok 1989, kdy jsem komunikoval s lidmi i proto, aby se nebáli udělat něco, i když za sebou měli například zkušenosti z roku 1968. Tehdy jsem například začínal se současným europoslancem Evženem Tošenovským. On byl odborářem za bílé límečky, já za modré.

Přemýšlel jste někdy o tom, kam by se váš život ubíral bez listopadu 1989?
V okolí Ostravy je několik proslulých věznic, asi bych některou z nich v tehdejší dohledné době navštívil. Kdyby ale neplatí. Při mých prořízlých ústech by to asi dlouho netrvalo.

Bránil byste se charakteristice, že jste selfmademan?
Možná ano. Každá doba má své názvy, tehdy se tomu tak neříkalo. Věci a události se staly, jste v situaci, kdy nějakou akci uděláte, nebo neuděláte.

Rozhodujete se rychle?
Jak kdy. Jsou věci, které si musím rozmyslet, ale když problematiku znám, je rozhodování rychlé.

Na úvahy, že byste měl být prezidentem, jste jednou reagoval slovy, že je to pro člověka odměna.
V roce 2017 mě v tomto směru oslovil tehdejší premiér Bohuslav Sobotka. Pokud vás někdo osloví, není to vaše vlastní rozhodnutí, tak to odměna je. Ocenění vaší práce. Určitě není běžné, když vás osloví premiér republiky.

Je kandidatura vaším dosavadním největším adrenalinem?
Zřejmě ano. Větší stres, větší obava bylo jistě narození dětí. Z pracovního hlediska ano, je to mimořádné.

Pocházíte z Hlučínska, celé Slezsko, severní Morava, Ostravsko, to je, jak se říká, „razovity kraj“. Rozumějí mu Pražáci?
Myslím, že ano. Je kolem toho spousta vtípků, ale kdo to tohoto regionu zavítal, rychle mentalitu pochopí.

Pamatujete hospody otevřené od pěti ráno, kde havíři splachují pivem uhelný prach z plic?
Samozřejmě. Kolem fabriky, kde jsem dělal, jich bylo několik.

Fandil jste Baníku, nebo Vítkovicím?
Jak v čem. Vítkovice byly převážně hokej, ale byla to taky atletika. Vždyť koulařka Helena Fibingerová za ně závodila. Baník byl zase čistý fotbal. Protože jsem hrál basketbal, měl jsem kamarády, kteří hráli za Novou huť.

Jaký humor vám je blízký a kde už máte hranici?
Zaprvé nejsem člověk, který umí vtipy vyprávět. Rád jsem příjemce. Mám rád anglický, náznakový humor. Teď si vybavuji jeden typicky ostravský. Jaký je rozdíl mezi košilí, kterou koupíte v Ostravě a kterou koupíte v Praze?

Vzdávám se.
Je strašně starý, možná čtyřicet let. Možná víc. Ta ostravská košile má už vyhrnuté rukávy. To je asi charakteristické pro region, kde jsem vyrůstal. Těžká práce takový druh vtipů evokovala.

Vybavujete si ještě závazkové hnutí? Kdy se kolektivy zavazovaly, že budou chodit včas do práce a pečovat o státem svěřenou techniku?
Mamulovské pracovní soboty. Pojmenované podle tehdejšího komunistického šéfa severní Moravy. Jenže to někdy nebylo na vtípky. Protože když se někde šturmovalo, v dolech hlavně, tak šlo i o zdraví. Nebo když se slavnostně zapálila vysoká pec kvůli slávě, ale když odjeli papaláši a filmaři, tak se zase uhasila, protože ještě nebyla dokončená. Nevnímali jsme to pozitivně.

Máte někoho, s kým to táhnete od dětství?
Například starostu Hlučína. Spolu jsme hráli na trumpetu v lidové škole umění.

Na co jste hrál?
Na křídlovku, na altovou flétnu. Ale už se tomu aktivně nevěnuji. Otec hrál ve velkém dechovém orchestru.

Byl jste ve škole průšvihář, nebo vzorný žák?
To druhé. Byl jsem jedničkář do poslední třídy základní školy. Zcela vzorný jsem ale nebyl. S učením jsem ale problém neměl.

Vystudoval jste průmyslovku. Byla to v tom regionu drsná škola?
Naopak. Střední průmyslová škola v Opavě byla, jak říkali naši profesoři, už skoro půl vysoké školy hotovo. Učili nás totiž autoři učebnic pro průmyslovky, byly velice nároční.

Když pominu flétnu a křídlovku, máte také nějaké další koníčky?
Lyžování. Když mám příležitost, rád se pustím na sjezdovku.

Bylo obtížné přizpůsobit se „vysoké politice“? Přece jen tam vládnou jiné zvyky, jiné mechanismy.
Nevím, jestli se to dá naučit. Znovu se vracím do dětství, nejvíc mi dalo rodinné zahradnictví. Jako kluk jsem to neprožíval nejlépe, ostatní kluci měli prázdniny, a já musel pracovat. I později jsem tam trávil dovolené. Tehdy jsem se zlobit mohl, ale teď se vůbec na své rodiče nezlobím. Byl to ten nejlepší dar do života. Naučil jsem se komunikovat, nebát se oslovovat lidi. A ve vysoké politice to svým způsobem je stejné jako jednat se zákazníkem v zahradnictví. Nejednám se svým protějškem jako se zákazníkem zahradnictví, ale jako s člověkem. Od každého, s kým se v životě potkáte, se máte co naučit. Myslím, že v tomto směru není moc velký rozdíl mezi zahradnictvím a vysokou politikou, pokud se bavíme o komunikaci. Politika je víc démonizovaná. Před nikým se neskláním, ale každého respektuji. Pokud s kýmkoli v politice jednám, držím se zásady, že si to, o čem chci jednat, důkladně nastuduji.

Byl jste připravený na fakt, že se vám média víc nabourají do soukromí?
Ano. Nevím, jestli v některých oblastech soukromého života je to nezbytná součást dění, ale patří to k tomu. Rodina na to připravená je, nikdy bych se bez jejich souhlasu a rozhodování do něčeho podobného nepustil. Otázka zní, zda se na to vůbec připravit dá. Určitě by se ten zájem neměl dotýkat dětí.

Nebojíte se nějakého kostlivce ve skříni?
Nestudoval jsem medicínu, nemám.

Umíte vařit?
Něco málo si uvařím.

Kdybyste byl v situaci Čapkovy matky a byl konfrontován s válečnou krutostí, dal byste svému poslednímu žijícímu synovi do ruky pušku a řekl „Jdi!“?
Myslím si, že ano. Je to těžké rozhodnutí. Je jedno rozhodnutí, u kterého nevím, jak bych se zachoval. Vysílání českých vojáků do zahraničních misí. Za každým vojákem vidím toho syna a jeho rodiče. Někdo se nemusí vrátit. Pokud má člověk právo toto rozhodovat, je to jedno z nejtěžších. Přál bych si, aby se všichni beze zbytku vrátili. Těžko se na to hledají slova. Na jedné straně to je hrdost na takové lidi, na straně druhé strach o ně.

O tom, jak vznikaly jednotlivé rozhovory s kandidáty (a kandidátkou) se dočtete zde.