Když jsme spolu mluvili naposledy, bylo to před téměř osmi lety po vydání vaší desky Obamamania. Pak o vás lidé pravděpodobně opět slyšeli až v souvislosti s autorstvím hitu Mám boky jako skříň pro Ewu Farnou. Co jste dělala mezitím?
První desku jsem vydala, když mi bylo osmnáct nebo devatenáct a druhou s názvem Iris ve dvaadvaceti. Nesly se ve znamení popové hudby. Tím, že jsem dozrávala, tak jsem měla chuť se začít víc dozvídat o muzice. Chtěla jsem se zdokonalit v autorství, stát se kromě zpěvačky i muzikantkou a textařkou. Začala jsem studovat na konzervatoři a pak na Berklee College of Music. Celou dobu jsem se hudbě věnovala, ale až teď mám pocit, že jsem našla směr, který mě naplňuje.
Na Berklee jste byla ve Valencii. Jak se člověk na tak prestižní školu dostane a jak to tam funguje?
Berklee je snem mnoha muzikantů. Byla jsem moc ráda, že jsem se tam dostala. Probíhaly talentové zkoušky a navíc musí mít člověk jasnou vizi, kam míří. To jsem měla možnost a čas si utříbit. Měla jsem štěstí, že jsem dostala stipendium od Berklee a také od festivalu Struny podzimu. Takže jsem se soustředila na studium a za rok dokončila magistra. Pak jsem se vrátila do Česka a pokračovala v práci, kterou jsem tam započala.
Takže už ve Španělsku jste měla jasno, co budete dělat a jak se bude Vesna prezentovat?
Ano, už tam se to vytříbilo. Měla jsem na téma slovanských kořenů i závěrečnou práci. A důvod, proč jsem se k nim chtěla vrátit, je ten, že jsem hodně kosmopolitní člověk. Žila jsem ve Španělsku, ve Spojených státech, cestovala jsem po Asii. Ale cítila jsem potřebu a touhu najít svůj domov. Přes své kořeny a historii je člověk formovaný. Všichni Češi mají určitý způsob myšlení. Je něco, v co věříme. Jsou to různé příběhy a pohádky, které nás formují. Miluji poezii a literaturu a mám také vztah k Moravě, odkud mám babičku, takže jsem hledala i svůj domov a identitu.
Nesvádělo vás studium v zahraničí k tvorbě v angličtině?
Nedělá mi problém napsat písničku v angličtině, ale to vyjádření, které bude na nové desce s názvem Pátá bohyně, je jen v češtině. V momentě, kdy se člověk rozhodne zpívat v angličtině, tak pro to musí mít nějaký záměr. Kdybych se třeba rozhodla české kořeny a slovanské motivy prezentovat v zahraničí, tak bych přemýšlela o překladech, ale momentálně to neřeším.
Pojďme právě ke zmíněné desce. Jak dlouho trval celý proces skládání a nahrávání?
Dohromady to byly skoro tři roky. Část jsme nahrávali v Berklee, část ve studiu Českého národního symfonického orchestru (ČNSO) a něco i ve studiu Borise Carloffa. Podílely se na tom holky z kapely, ale i další muzikanti, které jsem potkala na škole, a také ČNSO. O produkci jsem se postarala já a Honza Steinsdörfer, který nyní hraje s Chinaski, a také aranžér Dominik Svoboda. Ten mi od začátku říkal, abych dělala něco, co má hloubku a je vyzrálejší než ta předchozí tvorba.
Kdy album vyjde a kdo se na něm podílel, co se týče hostů?
Vydáváme ho 5. listopadu. Jsou zde duety s Vojtou Dykem, s Františkem Černým z kapely Čechomor a se slovenskou zpěvačkou Zuzanou Smatanovou. Také nám na albu hostuje violoncellistka Terezie Kovalová. Deska vychází společně s mojí autorskou stejnojmennou knížkou.
Lidé vás znají spíše jako zpěvačku a textařku. Proč jste se rozhodla vydat i knížku?
Už před lety mi jeden kartář řekl, že vydám nejednu knížku. Tenkrát jsem se smála, ale poté co jsem během jedné noci měla vnuknutí, kdy jsem napsala celý námět od začátku až do konce, jsem si připustila, že by to mohlo být možné. Proces šel velmi hladce. Během dvou týdnů mi kamarád Tomáš Krejčí zařídil čtení u nakladatelství, hned nato jsme podepsali smlouvu.
O čem knížka je?
Pojednává o dívce Marii, která díky tajnému vzkazu v knize najde zrcadlo po své babičce. Zrcadlo ji potom otevírá brány do snového světa slovanských bohyních, které ji učí o povaze života. Postupně získává tajné vědění a je zkoušena čistota jejích úmyslů. Myslím, že knížka je pro každou dívku či ženu, která touží odhalit svou pravou tvář.
Proč název Pátá bohyně?
To se lidé dozví na koncertě, na desce nebo v knížce. Tím, že jsme v kapele všechny ženy, tak i písně jsou ženské a někdy i intimní. Některé jsou něžné, jiné divoké, podobně jako ženy. Koho bude zajímat, co je to Pátá bohyně, tak mu nechám cestu, aby si ji k nám našel.
Kde berete inspiraci pro písničky?
Mám ráda literaturu, takže školní četba, které se většinou člověk vyhýbá, mi naopak dělá radost. Já jsem ale vycházela také z bájí a mýtů nebo ze svých osobních prožitků, ale i filmů či pohádek. Příběhy jsou vždycky ze života. Když třeba moje teta nemohla dlouho otěhotnět a přála si dítě, tak jsem napsala píseň Jablůňka. Ta se dívá na ostatní stromy, které všechny plodí ovoce a ona jediná nemá ani kvítky a je smutná. Modlí se k Bohu a ten jí říká: Počkej ještě rok a dočkáš se radosti. Je to převádění příběhů ze života do určitých symbolů, aby mohly být písně věčné. Dostojevského si přečteme i za dvě stě let a pořád to bude mít nějakou výpověď. Ale nevím, jestli písně třeba kapely typu Holki si poslechneme za sto let? Myslím, že asi ne.
O osobní příběh jde také v aktuálním singlu Láska z Kateřinic. Můžete objasnit, o co jde?
Jedná se o rodinný příběh, kdy prapradědeček Josef Dřevojánek bojoval v první světové válce na ruské frontě. Aby si zachránil na konci války život, tak se nechal pohřbít do společného hrobu. Po třech dnech se vyhrabal a trvalo mu pak rok, než doputoval z Ruska do Kateřinic za ženou. Duet jsme natočili s Vojtou Dykem. Zaujala ho naše hudba, že děláme něco, co má uměleckou kvalitu.
V těchto dnech slavíme sto let od založení Československa. Jak to vnímáte i v kontextu písní, které se zabývají slovanskými kořeny?
Každá významná věc z minulosti ovlivní chod budoucnosti. Je jasné, že součásti oslav je vzpomínání na to, co bylo, protože nás to formuje. Na druhou stranu já se hodně koukám do budoucnosti a snažím se najít identitu naší generace. Nenajdeme jí tím, když budeme přebírat věci, které nám nejsou vlastní, ale je potřeba hledat originály. Takže je dobré se nechat inspirovat, ale ne kopírovat. Ať už jako hudebníci, tak obecně jako národ.
Vaše klipy plné kostýmů a líčení my i ve spojení s tématy ale evokují právě minulost...
Někomu evokují minulost, jinému přírodu, někomu jeho vlastní fantazii, takže hodně záleží na to, co v nás chcete najít. Jsme možná právě jako to zrcadlo. Díky našim koncertům můžou přenést do sebe a vidět to, co jim je blízké. Rozhodně nejde o návrat k něčemu, spíše o moment zasnění a vstup do svého fantazijního světa, který každý máme v sobě.
Jaký bude koncert v Obecním domě, který jste si vyzkoušeli už při natáčení klipu Světlonoš?
Chtěly jsme, aby byl náš vstup na scénu velkolepý. Tím, že naše hudba evokuje příběhy a lidé u toho často prožívají silné emoce, tak jsme chtěli, aby opravdu měli velký zážitek. Koncert, který se koná 21. listopadu, propojíme také s nadanými tanečníky z diVize, ale i s hudbou, choreografií a audiovizuální show. Myslím, že to bude víc než koncert, bude to show. A k tomu všemu se Obecní dům a Smetanova síň hodí. Jak tématy, tak malbami od Alfonse Muchy, což je osobnost, která odkazovala na slovanské kořeny.
