Cestou do Chříče jsme míjeli hlavně hospody s vývěsními štíty rakovnického Bakaláře a plzeňského Gambrinusu. Rozjet minipivovar napůl cesty mezi těmito dvěma městy, v revíru konzervativních lokálpatriotů, muselo chtít odvahu. „Ani ne, do vesnic v okolí pivo skoro nedodáváme. Pazdráta si můžete dát tady u nás v hospodě, jinak se prodává hlavně v Praze,“ vyvedl nás z omylu hned ve dveřích pivovarské hospody správce Petr Jakubíček. Vybaveni čerstvě načepovanými půllitry jedenáctky Pazdrát jsme pak vyrazili na prohlídku pivovaru, který je v mnoha ohledech výjimečný.
Praskání dříví na varně
Jakubíček spolu s přáteli ze sdružení Propolis v roce 2009 objevil zchátralý areál barokního pivovaru a za necelý milion jej koupili od jeho tehdejších vlastníků. Jednalo se o rodinu, které se budovy vrátily v restitucích, předtím tu čtyřicet let svérázně hospodařilo chříčské JZD. Pivovar se obnovoval po krůčcích, vařit se tu začalo až předloni. Z technologického hlediska je nejzajímavější hned první zastávka exkurze, na varně, kde se pod kotli topí dřevem, což je v Česku rarita.
Nejedná se přitom o původní vybavení, družstevníci po druhé světové válce objekt kompletně vykuchali a všechno, co mělo nějakou hodnotu, odvezli do šrotu. „Nebylo snadné najít někoho, kdo by byl schopen varnu postavit v té podobě, jak fungovala před válkou. Třeba na stavbu pece jsme nakonec sehnali jednoho Rusa od Kolína, který se doma na Východě zabýval stavbou palíren,“ vzpomíná Jakubíček.
Také výroby replik varných nádob ze třicátých let minulého století se musela ujmout specializovaná firma se zkušenostmi se stavbou malých palíren. Varny se totiž dnes obvykle dělají z nerezu, v restauračních minipivovarech, kde jsou ozdobou interiéru, pak na efekt z nerezu potaženého vrstvičkou mědi. Chříčská rmutomladinová pánev, kterou zespoda olizují plameny, ale musela být vyrobena z tlusté mědi tradiční pasířskou technikou.
Chráněná dílna. co vařit pivo?
Pro topení dřevem se v Chříči nerozhodli jenom z nostalgie po starých časech, byl tu ještě jeden důvod. Pivovar, který by se dal – jak Jakubíček říká – ovládat jen pár čudlíky, by nepotřeboval téměř žádné zaměstnance. O ty ale v chříčském projektu jde především.
Lidé z Propolisu totiž původně neplánovali vařit pivo, jen na venkově hledali vhodný objekt, v němž by mohla vzniknout chráněná dílna pro lidi s mentálním postižením. Když se naskytla možnost koupit bývalý chříčský závod, napadlo Jakubíčka a spol. Vybudovat „chráněný pivovar“.
Pijte pro dobrou věc!Jantarová třináctka Vzkříšení byla původně navařena jako velikonoční speciál, ale kvůli velkému ohlasu byla zavedena do stálého sortimentu i pro liturgické mezidobí.
|
V současné době v Chříči pracuje sedm postižených z domova v nedalekém Zavidově. „Kluci štípou dříví, vozí ho a přikládají pod kotel. Také lahvují a etiketují,“ vyjmenovává Jakubíček. Práce se najde i v odlehlejších koutech pivovarského areálu. Sekají trávu, uklízejí a krmí prasata. Krmí prasata? Ano, obligátní otázku, co že dělají se zbytkovým pivovarským mlátem, si tady klidně můžete odpustit.
Ke „klukům“ ze Zavidova později přibylo i několik lehce tělesně postižených z Chříče a okolí. „Jsou to třeba invalidé na záda. Pro takové lidi, kteří celý život manuálně pracovali a většinou mají jen nízkou kvalifikaci, je v našem kraji strašně těžké najít nějakou jinou práci,“ vypráví Jakubíček. Zavážet odběratele, mezi které patří třeba bistro na pražské filozofické fakultě, je proto skoro tak složité jako převézt přes řeku vlka, kozu a zelí. S tělesně postiženým, který řídí, se na cestu musí vydat i mentálně postižený závozník, jenž odtahá sudy nebo lahve.
V září rozkvetla Pivoňka
Jakubíček je rodilým Pražákem, města se ale podle něj mění rychle k horšímu, takže útěku na venkov nelituje. „Nestačí se ale jen přestěhovat, pointa je v tom, že člověk musí vesnici pozitivně ovlivňovat, něco jí dávat,“ uvažuje pivovarník. Kromě toho, že místním hasí žízeň a několika z nich dává práci, se s manželkou rozhodli ještě pro větší zásah do života nejen Chříče, ale i dalších vesnic v okolí.
Jako rodičům dvou dětí Jakubíčkovým došlo, že tady na horní Berounce neexistuje pořádná škola, tak se rozhodli jednu založit. Jednotřídku s poetickým jménem Pivoňka otevřeli letos v září, o rodičovské schůzky v areálu pivovaru bude pravděpodobně velký zájem hlavně mezi otci žáků. Jak se jim ale do ztraceného kraje podařilo nalákat kvalitní učitelku? Jako za starých časů, mimo jiné i na deputátní pivo, bůček a krkovici z pivovarských pašíků.
Strážce streamu
